Itálie 2008

Následující cesta do cizích zemí je splněním dlouhodobého neurčitého plánu, kdy se po letech sešlo dostatečně pozitivních okolností k jejímu uspořádání. I když nic nedopadne přesně podle plánu, a tak bylo ještě před vyjetím jasné, že padá plánovaná daleká Sicílie a protentokrát se spokojíme s nejzazším bodem v Římě. Tak tedy na začátek trocha statistiky:

Účastníci: Radek (spisující) a Tomáš
Motorky: 07 Buell XB12S Lightning, 08 Moto Guzzi Breva 1100
Plán trasy: Lago Di Garda, Cinque Terre, Toskánsko, Řím, Benátky
Plán ujetých km: 3 500
Rozpočet: 1 600 EUR
 

Den 1 – dobytí Alp
Pro začátek je možná zajímavé, že pro oba je tato daleká cesta prvním podobným zážitkem na motorce. To mělo za následek leckdy zajímavé a dobrodružné situace, k nimž by asi znalí a ostřílení cestovatelé jen tak nedospěli.
Vše začíná letním deštíkem a promočením rukavic na Tomášově cestě z Prahy do středočeských pustin, bodu nula. Cesta tedy oficiálně začíná přesně o 90 minut později oproti plánu, v páteční tři hodiny po poledni. Oproti plánu si také užíváme první společný deštík u Tábora, který se s námi váhavě a v úsporné formě táhne až na rakouské hranice. Doplňujeme poslední benzín za koruny a svačíme evidentně pár dní uleželé bagety. Opravuji první závadu - povolující se zrcátko - kupodivu v originálním nářadí přiloženým adekvátním klíčem.
Dle chytré krabičky Garmin až na drobné objížďky a rozkopané mosty sledujeme původní trasu po severním Rakousku. Až k večeru se na úrovni památné obce Klaus ukazují první kilometry suché silnice a prvni rozmrzení nad maximální povolenou stovkou. Předalpské zatáčky rozhodně lákají k rychlejším výjezdům, zvlášť když trpíte začínajícím nadšením z dobývání Alp. Počalo se ztmívat, načež se ukázalo jako zcela zcestné moje předchozí tvrzení, že "v Rakousku je každej druhej barák penzion". Po zcela marných průjezdech tří opuštěných vesniček nacházíme po deváté hodině ubytování kdesi v pustině na půli cesty z Klausu do Liezenu. "Draze" vypadající penzionek mohu doporučit případným následovníkům.
V restauraci popíjíme pivo nad rozloženou mapou a dlouze diskutujeme o smysluplnosti zbývajících 700 kilometrů na zítřejší den k Lago Di Garda. S rozdílnými měrami optimismu při pohledu na klikatící se přejezdy horských hřebenů a po druhé bagetě ze zásob za totální ospalosti konečně uléháme...

Trasa: Freistadt, Steyr, Klaus
GPS kilometráž: 306
Památná věta: "Normálně řeknu kindr šajze," prohlásil Tomáš poté, co si uvědomil zapomenutí doma dlouho diskutovaného "zásypu na prdel" a plánoval jeho pořízení.

Den 2 – Jezero...?
Plán říká, že na břeh Lago Di Garda je to z baráku 1001 kilometrů a že tam máme být dneska. Královskou snídani prokládanou dalšími pochybnostmi o smysluplnosti cíle opouštíme kolem osmé. Trasa vede údolím, kde dochází na opravu otáčejícího se zrcátka na Guzzině McGyver izolačkou TM, až k první horské silničce Erzkenzog Johenstrasse. Zažíváme vůbec první aplskou klasiku, serpentýny, krávy krácíčí přes cestu, sníh na vrcholu cesty a fascinující výhled do kraje.
Když je u silnice cedule žádající motorkáře o pomalou jízdu, je jasné, že silnička bude mít smysl. Takovými tedy přejíždíme Turrachen Höhe. U zdejšího jezera je překvapivě živo. Silnici si užívá spousta motorkářů a z kopce to kolem nás pálí s úžasnou lehkostí patrně místní frajeři na GéeSech bez kufrů. K průjezdu po jediné námi placené odbočce Nockalmstrasse dostáváme památeční nálepku, kterou je okamžitě zkrášlen plexištítek Brevy. Pár dní ještě potrvá, než je Tomáš upozorněn, že je nalepena ve špatném úhlu. Jak jsou někde číslované zatáčky, jste už hodně na horách. Silnička sice placená, ale vpravdě geniální. Stačí se ohlédnout a pod sebou vidíte asfaltového hada, který kouzlí ten přihlouple nadšený úsměv na tváři. A jakmile skončí, zaskočte na biker menu a kávičku do restaurace pod dálničním mostem.
Dalším údolím směřujeme na Karnische Dolomiten Strasse, silničku tak šíleně klikatou, nalepenou většinou někde uprostřed meze, mosty překračující průrvy a sem tam se špatným povrchem, až z toho bolí ruce. Den se krátí a zatím to nevypadá ani trochu, že bychom do rozumné doby jezera dosáhli. Neubírá nám to na skvělé náladě z nádherného prosluněného kraje a vidinou celého týdne zde stráveného. Itálie je před námi, tak směle...
S protahujícími se stíny víceméně pouze míjíme skalní útvar Tre Cime Di Lavaredo s placeným vjezdem. Trasa pochopitelně nemohla vynechat ani všemi motocestopisy zachycovanou Cortinu D"Ampezzo. Na úzké silničce kdesi mezi skalami zastavujeme před úzkým mostem a červenou na semaforu. Rozhled kolem nabízí pouze stromy na jedné, zmíněná skaliska na druhé straně, zlověstné mračno válící se přes jejich vrchol a spoustu kamení. Je večer a nabývám neodbytného pocitu ztracenosti v divočině. V teoretické rovině řešíme co tady, pokud by některý ze strojů škytnul naposledy.
Dalšími zatáčkami z kopce a zas do kopce dobýváme Passo Di Falzarego. Je přesně osm, když se fotíme u cedule a situaci hodnotíme jako ne již úplně veselou. Přes kopec se valí mraky, podezřele se setmělo, začíná nenápadně kosa a nikde nikdo. Navrhji ubytovat se na nejbližším místě v okolí (což by v reálu nebylo tak jednoduché) a vyjet zítra o to dříve ráno a dohnat plán. Kompromisem je nakonec zvolit nejkratší cestu na dálnici a "jet do mrtvejch", předběžným cílem bylo Trento. Cesta vede přes další passo zcela prázdnou silnicí, což mimo jiné značí, že si jí lze patřičně užít. Malinko chvátáme, abychom někam dojeli v rozumnou dobu. V podhorské obci jsem plánoval doplnit palivo (celková zásoba benzínu v rámu na 240 kilometrů není nic moc na tůry pustinou), ale místní Shellka je podivně opuštěná. Až po několika dalších kilometrech mi dochází, že v chytrých průvodcích bylo jasně psáno, že italské benzínky se brzo zavírají a často jsou zcela samoobslužné. Když jsem zcela špatným směrem najel na dálnici, další pumpa už byla běžného vzezření a místní pan obsluha uměl dokonce malinko česky. Byla noc, chládek a zcela jasno, že dneska už ubytování za velké peníze nemá na tu chvíli smysl. Shodneme se na dobytí cíle po dálnici a míjíme Trento, abychom slavnostně v 0:40 dorazili do Nago Trobole na břeh Lago Di Garda. A pak že to nedáme!
Daleko vtipnější se ukázala problematika otevřeného a prázdného kempu. Vypátrali jsme sice otevřený, leč zcela plný. Poté některé zavřené. Nakonec kolem druhé hodiny uléháme pod motorky v kempu, kam jsme se vetřeli bez ohlášení, a ještě zabrali jediný volný flek před druhými vraty.

Trasa: Steinach, Stein, Erkenzog Johanstrasse, Turrachen Höhe, Nockalmstrasse, Spital, Kotschoch, Karnishe Dolomiten Strrasse, Silian, Tre Cime Di Lavareo, Cortina D"Ampezzo, Passo Falzarego, Passo Gardena, Trento, Lago Di Garda
GPS kilometráž: 998
Památná věta: "Už jsem snad hodinu neřadil víc než dvojku," prohlásil Tomáš při zastávce na nesmyslně klikaté Karnische D. St.

Den 3 - Moře
Noc v kempu nebyla úplně ideální. Nejzajímavějším momentem byl příjezd rybářů na pátou před naše vrata, kdy jsem v rozespalosti nabyl dojmu, že budou chtít jet dovnitř. Před sedmou pak balili rybky do auta a pak už jsem neusnul. Zato Tomáš spal nerušen čímkoli, ráno by se klidně mohl probrat bez motorky, ale odpočinutý. Probuzení v denním světle bylo překvapivé objevením hory, tyčící se - z mého podhledu - nad motorkou a pověšeného potapěčského úboru u sousedů, co jsem v noci považoval za podivně strnulou postavu. Kemp jsme následně dle neprůstřelného plánu opustili bez placení a pro podpoření dojmu úprku jsme vyjeli ze vrat každý jiným směrem.
O kousek jižněji rozjímáme nad ranní kávou a sladkým pečivem. Motorky opodál, voda co by mobilem dohodil... Je tu klid. Asi právě to láká hromady turistů k pobytu ve zdejších hotelích nalepených na skalách či těsně u vody. Na pláži sem tam lehátko, někdo dospává, někdo čte, sportovci už plavou dál od cachtajícíh se dítek a na osamělém kameni soustředěnými pohyby kdosi v bílém cvičí bojové umění.
Severní Itálie je mezi Dolomitami a Toskánskem chvílemi neskutečně nudný kus země. Rovina se táhne do nekonečna. I silnice tu vedou rovně. Vlevo vinice, vpravo kukuřice či co a za deset kilometrů zatáčka. Pak znovu. Sem tam potkáváme vesničky, které k polednímu vypadají jako totálně vystěhované nebo zrovna čerstvě postavené. Nikde ani noha. To však Italům nebrání, aby omezili rychlost na padesát. Všude. Třeba deset kilometrů mezi vesnicemi. A cedule upozorňující na kontrolu rychlosti k tomu. Na motorku trošku psycho, ale držíme se. Smyslem je prodrat se až na pobřežní, do města La Spezia a mezitím nejlépe minout co nejvíc jiných, rozpálených a zalidněných měst. V jedné z vesnic narážíme na otevřený krámek s potravinami. Vedle parkuící přeochotný zelinář v dodávce nám nabídne i židli, ovšem až poté, co památně rozsedávám plod podobný meruňce, pročež si po zbytek cesty povezu na zadní kapse džínových kalhot veliký flekanec.
Od zelináře jakoby se všechno zlomilo. Cesta se klikatí a další dvě hodiny jedeme z jedné zatáčky do druhé, doplněné maximálně o desetimetrové rovinky. V převodovce 1, 2, 3, kolem skály a před námi svítící kontrolky benzínu. Cesta se leckdy omezovala na asfalt šířky jednoho vozidla táhnoucí se po boku hory a nabízející daleké výhledy do kraje. Na výpary dojíždíme k italské klasice s cedulí "Aperto" - což znamená automatickou pumpu, tedy "Samoobsluhu". Za předplacených 50 bereme společně absolutně po hrdla, ale ani kapka na zmar.
V přístavu La Spezia se fotíme s dosaženým cílem - mořem. Spousta vody na jednom místě, tedy nic na dlouhé zdržení, aspoň prozatím. Vyrážíme raději hledat ubytování. Na parkovišti se kufr Brevy střetá cizí vinou s vozidlem Smart. Ukecaná Italka nacouvala do motorky dvakrát, než dostala rozum. Nicméně byla dle obecného konsensu vskutku "italsky" krásná. Nutno podotknout, že Smart vyvázl s daleko většími šrámy na zadním blatníčku, než samotný motokufr.
Nocleh hledáme pár kilometrů za městem. Vesničky rozložené v kopcovitém terénu působí spíše jak nádherně uklizené, čerstvě postavené milionářské čtvrti. Leckde se teprve staví. Každý druhý barák zří minimálně jako příjemný přímořský hotýlek v architektonickém stylu plném oblouků nade dveřmi a zelených okenic. Hledání je pochopitelně o to veselejší, že tu nikdo nemluví anglicky ani německy. Když už nalezneme ceduli, která skutečně k nějakému Bed & Breakfast vede, zahrada i barák jsou otevřené, hračky roztahané po trávníku a nikde nikdo. Patrně jediná anglicky mluvící občanka nám radí přejet do vedlejší vesnice, kde je penzionů víc. Směřujeme tedy opět k pobřeží do Rico Del Golfo, kde po celkově dvouhodinovém pátrání konečně bydlíme.
Po dvou dnech strávených téměř nepřetržitě na motorkách a ve stejném oblečení potěší nejvíce sprcha. Těšíme se i na pravou pizzu v nedaleké restauraci, ovšem zdejší quattro formagi a mexicana totálně zklamaly. Jestli je tomu tady tak obecně, pak tedy zlatá tradiční česká verze.
Tomáš odpadá do postele. Dnes bylo ovšem v plánu prozkoumat Cinque Terre - téměř nepřístupné rybářské vesničky nalepené na skalách. Odstrojený stroj vybavuji pouze navigací a sám vyrážím na 22 kilometrů dlouhou cestu k pobřeží. Tma, serpentiny, nikde ani světýlko, až na náhodné odrazky v některé zatáčce. Svět se zmenšil na kužel světla, klikatou fialovou čáru na displeji přede mnou a zvuk dvouválce. Jedu padesátkou, na dvojku. Kdyby se mi tu něco stalo, vypověděla motorka nebo navigace, těžko říct, co si tu počít. Nepamatuji si ani jméno naší vesnice, natož cestu domů. Dobrodružství nabývá nového rozměru po vjezdu do mlhy, či nízko se válejícího mraku. Velká legrace. První světýlka v dálce mi však dodají optimismu.
Noční Monterosso je nečekaně žijící kus světa. Motorka ukotvená u sloupu musí počkat opodál a já se poprvé, i když tochu nedobrovolně vinou větší vlny, máchám v mořské vodě. Pobřeží, molo, barevné loďky vytažené na pláži. Všechno přesně jako na fotce v knize Cesty snů po Evropě, kterou jsem prohlížel celý měsíc před odjezdem. Místo pro mě má najednou úžasnou atmosféru. Hraju si s foťákem, procházím uličkami a nemůžu se rozhodnout, zda rány kdesi opodál jsou zvukovým efektem ohňostroje nebo přicházející bouřka. Nervózně sedlám stroj na cestu zpátky. Serpentiny, mrak, jen já, stroj a Garmin. V 11:45 parkuji do garáže a zapisuji pár dojmů z celého dne za svitu baterky...

Trasa: Lago Di Garda, Mantova, Caprara, Cormezzano, La Spezia, Rico Del Golfo Di Spezia, Monterosso Al Mare
GPS kilometráž: 1 381
Památná věta: "To je smrad, že by se dal vyfotit." Usoudil jsem po svlečení motorkářského ohozu po dvoudenní cestě.

Den 4 - Středověk
U snídaně jsme se potkali a podělili o historky z cest s Holanďany. Tlumočí pro nás přes angličtinu zvědavé bábě domácí. Konečně je s kým se podělit o zážitky. Sami vzpomínají na dávnou návštěvu Prahy, kterou pamatují jako město plné smogu, vychvalují Řím a doporučují nám usídlit se za dva dny někde u jeho pobřeží. V devět vyrážíme nejprve do místní lékárny pro již legendární zásyp, z jehož účinků se můžeme těšit díky italskému slovníku. Ještě univerzální ciao a se všemi jsme kamarádi. Lidé nejen v obchodech jsou tu podezřele milí a přátelští. Nikoho byť trochu otráveného nebo protivného při vyzvídání cestovatelských rad nepotkáte.
Míříme na pobřeží do druhé z Cinque Terre - Riomaggiore. Spousta malých barevných baráčků nalepených na první pohled nesmyslně na skalisku, těsně u vody. Dav turistů míří ze štrůdlu aut kolem příjezdové silnice pěšky do vesnice. Vjezd je samozřejmě pouze pro výjimky a čím menší vozidlo, tím lépe. Nejlepším náklaďákem je tu dvoutaktní tříkolka s kabinkou pro jednoho, ale i sanitní dodávka se tu protáhne obloukem tunelu opticky minimálně o třetinu menším než je sama. Nakoupit můžete ve všudypřítomném krámku Coop a i místní zelináři / ovocnáři mají dokonce levnější zboží, než včerejší strejda v dodávce (banánový index - 0,4 vs. 0,5 E). Kdo ví, zda tohle místo žilo opravdu kdysi pouze z rybolovu, dneska to spíš vypadá, že malované baráčky se zelenými okenicemi tu postavil někdo s velkým podnikatelským duchem. Už jen ta klasická fotka je úžasný turistický tahák. Určitě se tady můžete taky ubytovat nebo si dát dobrou kávu. A jinak tu vlastně není nic.
Opět si chytře nechávám nečekaně větší vlnou propláchnout tenisky, ale v tom vedru jsou za pár minut zase suché. Zkoušíme ještě dojet do Manaroly, ale záchytné parkoviště je tu nesmyslně daleko a pěší tůru v motorkářském vzdáváme.
Projet pobřežní pás husté zástavby začínající městěm Carrara je o nervy. Via Appia - nekonečná padesátka, každých dvacet metrů semafor, vedro a kolem silinice na každém druhém dvorku sklad mramorových úlomků, kvádrů, mohutných broušených desek a tenkých tabulí. Mramoru je plno i na silnici, tedy na korbách spousty náklaďáků, mířících z místních dolů.
Netrvá dlouho a učíme se stylu italských skůtristů. Těch je tu přemnoho. Proplétají se mezi kolonami vozidel, jedou vždy o trochu rychleji než je povoleno a zajímavě řeší křižovatky. Je to patrně jediný způsob, jak se někam rozumně dostat. V plážové restauračce obědváme první vynikající pizzu, Tomáš se na chvíli ztrácí ve vodě a já se snažím pochopit základní italské fráze. Budou se určitě hodit při večerním hledání noclehu někde ve vnitrozemí.
Ve Viareggiu vzdáváme trasu po Via Appia a odbočujeme na neplacenou dálnici směrem na Pisu. V Pise je dohromady lidově řečeno prd. Někdo tu špatně postavil věž, ještě teď je na ní lešení a minimálně dvacet japonců se tu v jakoukoli dobu snaží vyfotit, jak ji podpírají. Dav turistů se hrne kolem desítek stánků nabízejících tisíce přívěsků, odznáčků, čepic, triček a kdesi čehosi, přičemž na všechno vystavené zboží pochopitelně šikovný čínan nějakým způsobem přidal slovo Pisa nebo minimálně Italia. Čistě jako důkazní materiál pořizujeme společnou fotografii, míjíme pouliční dealery pravých Breitlingů a slunečních brýlí cestou zpět k parkovišti.
Den zase ubíhá o něco rychleji než bylo v plánu, pročež se snažíme něco nahnat dálniční zkratkou na Livorno. Za odbočkou do vnitrozemí začíná Toskánsko v tom smyslu, jak si ho budu na věky pamatovat. Zapadlá silnička, přitom široká na tři auta, drobné kopečky nejprve zatravněné či plné ovocných sadů, později oseté povětšinou obilím, na jejich vrcholcích občas z kamenů zděný domeček s červenou střechou a několika stromy kolem. Vyjímečně je na rozlehlejším vrcholku celá vesnička. Tankujeme u zapadlé pumpy v jednom z mála městeček a míříme dál na východ. Za zády nám pomalu zapadá slunce. Užíváme si hodiny úžasné silnice se zatáčkami přesně zaoblenými pro motorkáře. Slunce už se dotýká obzoru, když objevujeme nezaměnitelnou siluetu San Gimignana.
Sam Gimignano je město na první pohled zapomenuté kdesi (kdysi) ve středověku. Kamenné domy uzavřené za hradbami vypadají dnes patrně stejně jako před stovkami let, přesto město žije moderním životem. Spousta restaurací a elegantních kavárniček je umně skryta, že nebýt stolečků k posezení venku, téměř si jich nevšimnete. Nikde tu není na stěnu přilepená ani bílá bedna klimatizace, všechno je schováno v mrňavých oknech a výklencích, zakryté tmavou mřížkou. Město je však známé hlavně svými třinácti věžemi, které vystavěny z kamenů, vydržely do dneška. Jedna z nich je volně přístupná a z vrcholku se nabízí pohled na část města na jedné straně a dalekou krajinu nořící se do tmy na straně druhé. Atmosféru místa dokonale dokresluje orchestr koncertem zadumané hudby. Náměstíčko je nacpané publikem až po protější schody. Tohle místo má styl a nebýt tu s Tomášem, je to kus romantiky .
Koncert pokračoval, ale přece jen už bylo deset hodin a nemáme ještě kde spát. Vydali jsme se zpět před hradby pro stroje a zvažujeme myšlenku vyspat se kdekoli v okolní krajině. Poté zvítězila myšlenka pokusu o penzion, což se po dvojím objetí okolí města setkalo s úspěchem. Otevřením dveří přímo do obýváku jsem vyrušil večeřící rodinku. V zápětí se všichni vyhrnuli ven a slova se ujala starší paní. Italsky mi sdělila obvyklé completo, ale ochotně vyprávěla cosi dál. Naštěstí se slova ujal jediný anglicky mluvící obyvatel domu a povídá, že mají sice obsazeno, ale doporučí nám někoho jiného. I zavedla mě paní domu kamsi za dům, zaklepala na okno a nechala mě na pospas vykouknuvší sousedce, z jejichž vět jsem ve finále pochopil cinque minute a počkal tedy, než se objevila před domem.
Za neustálého povídání jsme přešli k motorkám a anglicky mluvící obyvatel nám vylíčil, že jí máme sledovat. Vzápětí se z poza zdi vyřítila v otlučeném Fiátku Seicento, dovedla nás k hradbám, zotvírala všechny tři dveře do svého minivozidla a pochopili jsme, že máme naložit bágly. Motorky tedy zůstaly přivázené k betonové lavičce a Fiátek narvaný po střechu vyrazil do středověkého centra. Chvíli jsme polemizovali, kde nás hodlá místní podsvětí zabít a jak odřežou přikurtované motorky. Pilotující bába se ale tvářila vesele, rozhazovala rukama a vyprávěla, ač jsme ze všeho pochopili jenom macchina piccolo a její přezdívku mamá Šumáker. Svoje minivozidlo vedla po dlažbě v úzkých uličkách opravdu neobvykle rychle a celkem rádi jsme po závěrečném zpátečkovém manévru vystoupili před svým dočasným domovem. Uvnitř středověkého domu nás čekal dvoupokojový byt s kuchyňskou linkou a novou koupelnou. Za 50 E úžasná záležitost.
Ještě nám doporučila nedalekou Trattoria Chiribiri a Fiátek zase zmizel někde za rohem. V restauraci, která původně zavírala v jedenáct, nás hostili ještě asi dvě hodiny. Vínko, lazaně, káva, dezertík, všechno vynikající. Anglicky mluvící číšník přidal ke všemu kus historky, mimo jiné o návštěvě Prahy. Pak už vypadal přecejen ospale, pročež jsme se vydali zpátky. Tomáš spát a já pro foťák. Další hodinu jsem se potloukal liduprázdnými uličkami úžasného města, shlížel z věže na světýlka v krajině a fotil osvětlené věže. Když v půl druhé uléhám, uvažuji, zda motorky budou na svém místě i ráno. Obhlížející carabinieri jsem ve městě potkal aspoň třikrát, tak snad...

Trasa: Riomaggiore, Carrara, Viareggio, Pisa, Livorno, San Gimignano
GPS kilometráž: 1 631
Památná věta: Němý úžas policejní hlídky při pohledu na napakované bikery v rukavicích, kalhotech, motobundách a s integrálními helmami mezi mořem skůtrů. Zajímavostí zůstává, že tato policejní hlídka byla druhou a také poslední, kterou jsme za celý pobyt potkali.

Den 5 - Všechny cesty vedou...
Mamá Šumáker se už potlouká na ulici, když vyrážíme na ranní průzkum okolí. Malebné náměstí, káva, sladké pečivo a život je fajn. Přeplněným Seicentem se vracíme ke strojům, pochopitelně se spoustou bezpochyby skvělých historek v italštině. Rozumíme akorát Prága a rivoluzione, takže od návštěvy Mamá v Praze to už nějaký pátek bude. Ještě musíme slíbit, že pojedeme opatrně a směřujeme dle plánu na Massa Marittima.
Cesta Toskánskem je i nadále geniální a pro motorkáře vysněná. V cílovém městě jsme vystoupali až na vrchol místního hradu. Odsud je úžasný rohled přes střechy města do dalekého kraje. Což je také podle plánu všechno. Cesta k jezeru Bolsena je opět samá zatáčka, roviny jsou tady zcela vyjímečné, pročež mít teď obuté sandardní Dunlopy D208, tak se tu za den zničí.
Italský dopravní poznatek: I mimo město je spousta dopravních značek. Svou značku tu má doslova téměř každá zatáčka nebo je aspoň napsáno, že zatáčky jsou dalších pět kilometrů. Před křižovatkou uprostřed pustin tak běžně potkáte plůtek značek upozorňujících na zatáčku, křižovatku, stopku za sto metrů, omezenou rychlost, směry k nejbližším cílům, ztrátu přednosti a přebíhající zvířátka.
Na břehu jezera poobědváme stánkovou stravu, kousek cesty pokračujeme v kolonách aut, až raději volíme odbočku na pobřežní dálnici až do Říma. Na západním pobřeží po rekordně krátké době nalézáme ubytování v nikoli úžasném hotelu Ping Pong za nikoli úžasných 90 E na noc. Plánovaný noční výlet do centra pro dnešek vzdávám a krátce se couráme po okolí, kde není k vidění vůbec nic a navíc začíná být významně zima.

Trasa: Castelonuovo Di Val Di Cecina, Massa Marittima, Scansano, Ptitgliano, Bolsena, Vetralla, A12, Roma Lido
GPS kilometráž: 2 036
Památná věta: "Střechy, hm." Tomáš, Massa Marittima.

Den 6 - ...do Říma
Odlehčeni od báglů, v kraťasech a tričkách jedeme podle Garmina 25 kilometrů do centra. Parkování u nádraží je sice zadarmo, ale vykoupeno příšernou cestou v dopravní zácpě.
Italský dopravní poznatek: V Římě musíte mít skůtr. Je to nejrychlejší dopravní prostředek vůbec. Nepoužívají se tu kola nebo normální motorky. Respektive, jejich poměr vůči skůtrům je asi 1000 : 1. Kdo chce motorku, koupí si velký, ba obrovský skůtr, na kterém by se dalo cestovat přes celou zemi. Na skůtru se jezdí v šortkách, šatech, saku, s telefonem v ruce, s cigaretou, ale vždy s helmou a pokud možno slunečními brýlemi typu dle vzoru amerických letců z Top Gunu. Pokud padne na semaforu zelená, vyrazí nejdřív vlna skůtrů, co se mezitím prodrali do první pozice pod semafor. Obecně se zejména mimo město jezdí způsobem, který ve finále zpomaluje všechny. První auto čeká na červené, dokud řidič nenabyde dojmu, že každou chvíli už bude zelená a najede až za semafor do křižovatky. Poté čeká, až se na něj začne zezadu další lepit a může tedy jet.
Pěšky procházíme poněkud zmatenou trasu k památníku Viktora Emanuela (pochopitelně je na něm lešení), kolem Foro Romano (kterým lze projít pochopitelně výhradně v opačném směru) ke Koloseu. Takhle na živo je vskutku velké a obdivované mrakem lidí. Od vstupu jednoznačně odradí nekonečná fronta. Fast food oběd ve vestibulu metra a bloudíme směrem k fontáně Di Trevi. Fontána je obsypána trsem turistů a nepřetržitě hlídaná několika policajty, kteří každou chvíli rozezní své píšťalky, když se jim cokoli nezdá.
Tomáš se vrací na pobřeží, koupat se a kdo ví co. Pokračuji sám uličkami Říma směrem k Pantheonu. Město má určité kouzlo, zejména kouzlo zmást návštěvníky, navíc když v uličkách mezi vysokými domy není možné chytit signál GPS. Pantheon je daleko větší, než v mé představě. Uvnitř je nádherný chládek. Všichni příchozí fotí devítimetrovou díru ve střeše, což byl asi jeden z vůbec nejlevnějších architektonických majstrštyků. Málokterá díra ve střeše bude na tolika špatných fotkách z levných placatých foťáčků, zmatených snahou porozumět kontrastům scény. Mám v plánu vypravit se sem pro fotku po setmění, takže pokračuji městem k řece, Andělskému mostu a hradu i prostranství obléhanému sloupořadím - Vatikánu. Jakkoli se mi líbí architektura této části města, dovnitř mě to do památek nikam neláká. Spíš se sem tam jenom zastavím a pozoruji život kolem.
Slunce už je nízko, pročež oklikou razím cestu zpátky k Pantheonu. V kavárničce jen pár metrů před ním chvíli posedím u kávy, poslouchám hru harmonikáře, pozoruji ruch kolem. Začíná ve mě hlodat, co je asi s motorkou, pročež podnikám zrychlený pěší přesun kolem fontány Di Trevi, náměstí Quirinale až k nádraží. V sedle stroje se vracím ke Koloseu. Zaparkovat se tu dá kdekoli u něj. Nikdo tu nehlídá, téměř žádní turisti, klid. Zkouším nějaké fotky a diskutuji s Maďary, co obdivují Buella. Řešíme odkud kdo dorazil a musím je trošku vyvést z omylu, že Čechoslovákia už úplně není...
Italský dopravní poznatek: I když jsou na silnicích běžně čáry oddělující pruhy, před křižovatkou se obvykle ztrácejí. A to i ve městech. Vznikne pak situace, kdy se do jednoho fleku sjíždí dvě původně tříproudové silnce, aby se dál rozjeli buď na dálniční nájezd nebo podjezd. Auta ve dvou směrech minimálně po čtyřech řadách utvoří nepřehledný chumel, všude kolem se proplétají skůtry, nikdo netroubí a všichni nakonec nějak projedou, kam chtěli. Chce to pevné nervy. Běžný pražský řidič by tu umřel na prasklou cévku v mozku.
Na druhou stranu - všechna auta jsou tu buď nová, nebo otlučená. Nic mezi není. Každé auto má nějaký ten šrám minimálně na rozích blatníků. A to tu jezdí téměř výhradně miniauta typu Cinquecento, Lupo, mraky Lancií Ypsilon a podobně. Asi největší, běžně potkatelné auto je Fiat Punto. Velkých aut je naprosté a zanedbatelné minimum.
Cesta zpátky byla podle navigace snadná, ale byla už na kraťásky docela kosa. Těšil jsem se na každý semafor, kdy se trošku ohřeju od motoru. Recepční v hotelu sice uměl dobře anglicky, ale byl to asi nejprotivnější člověk, jakého jsme na cestách potkali. Otevírat mi bránu kvůli motorce takhle večer už pro něj bylo hrozně obtížné a výraz jeho tváře byl pokaždé naprosto neutrální, jak kdyby spal.

Trasa: Roma, Roma Lido
GPS kilometráž: 2 110
Památná věta: nebyla zapamatována

Den 7 - Od vody k vodě, rybky a výhledy
Na stroje usedáme časně z rána, vědomi si dalších sedmi set kilometrů před námi. Pobřeží se líně probouzí k životu, pohyb lidí i vozidel je ještě minimální. Kroužíme po obchvatu kolem Říma a padesátku na sever upalujeme po dálnici. Pak už sjíždíme na silnici "toskánského stylu" a opět zatáčkovitou silničkou pokračujeme na Lago Trasimeno. S chutí na rybku obědváme v pobřežní restauraci menu za krásných 60 E, probíráme zážitky, krmíme kolem ťapkající kachny a racky.
Až do San Marina si užíváme opět perfektní silničky - nemá už asi smysl vychvalovat, zajeďte si tam . Cestou jsme však zažili i jednu havárii! Na úzké zatáčkovité silničce jsem přibrzdil, téměř stojíc sjel na štěrkovité odpočívadlo a automaticky hledajíc stojánek jsem si všiml zprava se hrnoucích pár metráků železa a Tomáše, jehož byť ABSem vybavený stroj se k mému blížil jak sáňky. V tuto chvíli, když jste všichni patřičně napjati, hodí se celou věc vysvětlit. O pár zatáček dříve se mezi nás dostalo vozidlo Mercedes, které se Tomáš jal zrovna předjíždět, když si všiml mého záměru zastavit. I stočil svůj rozjetý stroj rovnou na štěrkovité podloží mimo silnici a počal brzdit. Čímž se dostáváme zpátky do adrenalinem napěchované situace! Vytřeštěné pohledy na obou stranách a ťuk. Jelikož k dobrždění sáněk od bloku mého motoru chybělo tak pět centimetrů, nestalo se vůbec nic. Překvapeně koukám, jak se Tomáš marně snaží srovnat plně naložený "autobus" do vzpřímené polohy, aby si při potenciálním kontaktu se zemí nerozkřápl nový kufřík. Ještě že jsem se včas vzpamatoval a celé věci jsme se předlouze smáli...
Netušil jsem, že San Marino je město postavené na vrcholku skal, ale díky Tomášově improvizované navigaci nakonec šplháme serpentýnami až na konečnou - k zákazu vjezdu do historické zástavby. Když už jsme tu, pěšky dobydeme vrchol. Na všechny strany se otevřely výhledy na rozlehlé kraje. Tolik prostoru, jako odsud, jsem snad ještě neviděl. Na jedné straně za spoustou baráčků moře až na obzor, na straně druhé pak fotogenická kostelní věž, hornatá krajina a západ slunce...
Sedmá hodina dávno za námi a pár set kilometrů naopak před námi. Shodujeme se tedy na nejkratší cestě k Benátkám. Nudná dálnice, noční bloudění silničkami, pobřeží... Po neobvykle krátké době nalézáme otevřený kemp ve městě Chioggia, legálně stavíme stan a dnes končíme celkem zdárně před dvanáctou.
Italský dopravní poznatek: Že je obvyklé, aby na zapomenuté okresce byla pár kilometrů padesátka nebo v lepším případě sedmdesátka, to jsme si řekli. Všude je také cedule vyhrožující měřením rychlosti. Pozitivní ovšem je, že se neměří vůbec nikde. Za celou cestu jsme potkali na severu země hned druhého dne policejní hlídku s radarem, na začátku obce, o níž jsme díky blikajícím autům věděli už tři kilometry. Další policie se ukázala na kruhovém objezdu ve městě mramoru Carrara. A to je všechno. Potkali jsme maximálně pět stacionárních radarů, o kterých bezpečně předem věděl Garmin. Ve výsledku se tedy nejvyšší povolená rychlost nedodržuje vůbec nikde. I kolem Říma jedou všichni o dvacet víc a všichni automobilisti uděläjí mezi sebou ještě prostor minimálně na dva rychlejší skůtry.

Trasa: Roma Lido, Lago Trasimeno, San Marino, Chioggia
GPS kilometráž: 2 796
Památná věta: "Ten vrabec, to je stejně debilní zvíře." Tomáš, Lago Trasimeno, oběd. Následovala diskuse o smysluplnosti existence ptáků, housenek a jiného hmyzu.

Den 8 - Města na vodě
Už jsme skoro zvyklí vidět okolí naší noclehárny až po ránu. I osmého rána se poprvé rozhlížíme po osvětleném okolí přístavu, balíme improvizované tábořiště v luxusním kempu a vydáváme se prozkoumat předvoj Benátek, méně profláknuté město Chioggia. Architektura přístavu je italská klasika - zelenookenicový styl. Onehdá, když se všechny tyhle domy v oblasti Toskánska stavěly, musely být právě tyhle dělené zelené okenice šťavnatým byznysem. Podílem na trhu neměly konkurenci.
Každá lokace je ale něčím typická. V tomto městě se kupříkladu jezdí převážně na kolech. Minimum skůtrů doplňuje mizivé množství aut, ale všichni tu mají bicykl. Od skládačky, přes dvojkola až po kutilské individuality. Přístav je plný lodí. Je to první místo, kde to opravdu s rybolovem myslí vážně, jelikož loďky vypadají dostatečně otlučeně a používaně. Nicméně v tuhle denní hodinu tu nikdo není. Že by ryby přes den spaly? Snídáme kávu a variaci sladkého pečiva a míříme do nedalekých Benátek.
Najít rozumné ubytování v Benátkách je opět nejotravnější část dne. Blízké vesničky jsme projeli asi pětkrát tam a zpátky, pohovořili česky / anglicky, načež jsme od místních domorodců vyslechli odpovědi v italštině. Tudy cesta nevede. Abychom se ale pochválili, bezpečně už rozumíme "kompleto". Pochvalu také zaslouží postarší pán, jež dal dohromady kus angličtiny - a sice slovo "finiš". Na konci ulice ale bylo stejně prd. Poznatek - nejlepší je vyhlídnout si dražší hotel a zeptat se tady. Umí tu anglicky. Většinou. Odkázáni na jakousi ekofarmu k Mauriziovi odcházíme s nadějí...
Na stejné místo u obce Zelarino nás nezávisle navedli ještě další tři lidé, než jsme to - víceméně omylem - našli. Uprostřed pole. Maurizio je místní velkopodnikatel a inovátor. Z prastarého stavení vytvořil penzion a přilehlé plochy nabízí jako tábořiště a kdovíco ještě. Disonuje půjčovnou jízdních kol, bazénem alá Mountfield, hlídacím čoklem a tisícem věcí, které bez většího smyslu a hlavně ladu a skladu tvoří tak nějak okolí jeho impéria. A impériu, vybudovaném bez jednotného stylu z věcí všemožně posbíraných, se daří. Maurizia většinou potkáte při jeho obchůzce, kterak se v havajské košili a šortkách rozhlíží, lehce mávne a zeptá se "...oukej?" Pokoj pro dva? Oukej. Do Benátek? Pojedu do města, hodím vás na autobus a tady jsou zpáteční lístky za dvě eura, oukej?
Benátky - město romantiků. Atmosféru si užijí asi opravdu nejvíce milenci nebo i osamělí fotografové. Námětů je tu nepočítaně, už jenom umělecky pojatý cyklus "okenice" by mohl mít pro leckoho smysl. Nezapomínejte, že umělci jsou pro ostatní vždycky trochu pomatenci . Usedáme v Campo Santa Margherita na Heinekena a vynikající pizzu. Bez zvláštního cíle se potloukáme tu a tam. Uličky občas končí ve vodě, takže je rozumné mít mapu, nebo lépe pro zhýčkalé opět navigaci. Kanály neustále křižují vodní taxíky, všelijaké motorové čluny různého stádia rozpadu, gondoly a loďobusy.
Podél Canal Grande projdeme až k Ponte Rialto - slavnému to mostu s dvěma řadamy obchůdků, který ovšem než jakkoli slavnostně působí jako vietnamská tržnice s nesmysly. Podobným zklamáním je i San Marco. Všechno se tu opravuje, a tak se na nás z rozsáhlého lešení zubí pán s moc pěknými, asi desetimetrovými hodinkami. Na fotky nic moc. Usedáme na břehu a za zapadajícího slunce pořizuji sérii minimalistických snímků "voda a klacky" (TomášTM). Uličkami se postupně prodereme na druhou stranu hlavní části města a pak už se paní v Gárminu necháme vést nejkratší cestou zpátky na bus.
Cestou úspěšně míjíme správnou zastávku autobusu, zejména proto, že tady vůbec nestaví. A podle mé teorie, jež je výrazně v rozporu s Tomášovým ujištěním, autobus ani nehodlá jet zase zpátky stejnou cestou. Na konečné v Scorzé si tedy v podstatě jako taxíka bereme jiný autobus a za 8 investovaných europeněz málem míjíme požadovanou zastávku i opačným směrem. Následných 1,5 kilometru pěší tůry zpátky do polí je nečekaně otravných, pročež podléhám výrazné trudomyslnosti a remcám. Za zabouchnutými dveřmi dočasného útočiště prakticky okamžitě usínám, ještě nad otevřeným deníkem výpravy...

Trasa: Chioggia, Venezia
GPS kilometráž: 2 901
Památná diskuse:
T: "Proč jedeš takhle blbě daleko? Já myslel že najdem něco přímo v Benátkách!"
R: "Tam se nedá jet, museli bysme pěšky z centrálního parkoviště."
T: "Tak najdem nějaký ubytování někde kolem, ne?!"
R: "Ale Benátky jsou OSTROV!"
T: "Aha, no tak já tam nikdy nebyl..."

Den 9 - Kontrasty Alp
U Maurizia se spalo nádherně. Probralo mě až kolem desáté hodiny opakované vyhrávání mobilu. V jedenáct už je znovu zabaleno, naloženo a před námi Alpy. Z hustě obydlené oblasti kolem Benátek prcháme kousek po dálnici a snídáme - téměř k obědu - ve vesnickém supermarketu.
Italský kulinářský poznatek: Prakticky se tu nedá koupit normální pečivo, zejména chleba. V supermarketu měli jenom cosi baleného, co se jako chleba tvářilo, nicméně ve skutečnosti působil dost oschle a podivně sladce. Rohlíky nebo housky už jsem týden neviděl. Dá si někdo buřta s loupákem?
Brázdíme vesničky více či méně lehce přes rychlostní limity. Co jsme vyjeli z Benátek, svět se změnil. Zmizely zelené okenice, skůtry, objevili se první (zdravící) motorkáři a krajina před námi získává alpský ráz. Přiblíživše se k prvním horským masivům, přivítá nás lehký, později těžší deštík. Nad horami se válí mračna a cesta skrz nepůsobí ani trochu mile. Oblékáme nepromoky, zdoláváme první passo, hraniční čáru a v cizí zemi nás vítají německé nápisy. Kamenné baráčky, prosuněné lány kopcovitých políček a benzínky s cedulemi Aperto mi budou chybět...
Pod kopcem se téměř dle ranní telefonické dohody potkáváme s mým otcem, cestujícím vozidlem Fabia pseudoRS jen tak zbůhdarma ze Slovinska. Společná cesta ovšem netrvala dlouho, neboť nás po padesáti kilometrech v obci Gmünd zastihl další, daleko významněji se tvářící deštík, pročež jsme se společně ubytovali v místním penzionu a usychali. Večer se pochopitelně vedly výhradně cestovatelské historky, po dešti jsme ještě obešli historické centrum města, navštívili místní hrad a spokojeně usnuli...

Trasa: Treviso, Mansue, Udine, Venzone, Pontebba, Passo Pramollo, Troplach, Weissbriach, Mollbrucke, Spittal An Der Drau, Gmünd
GPS kilometráž: 3 207
Památná věta: nebyla zaznamenána

Den 10 - Zpátky do garáží
Přes noc se počasí umoudřilo a vykouklo zase trošku sluníčka. Na cestu volím džíny, ale v kombinaci s motobotami. Italské horko už nás asi nečeká. Bullík byl odlehčen o propršený spacák a povážlivě plnou igelitku se špinavým oblečením. V autě jim bude líp . Cestou zpátky už nás čeká jen jedno význěmnější passo, kde malinko přituhne, pročež pod bundu putuje Buell mikina. Rozhlížíme se po skalnatých vrcholcích, zdravíme pár zbloudilých motorkářů mířících vesměs na jih a vzpomínáme na italské sluníčko a třicítky. Hory zdoláváme bez většího konfliktu, projíždíme nečekaně prázdným Linzem a obědváme už na české straně zbořené barikády v neslavné restauraci. V nedělních zácpách to pak už valíme domů svižnou jízdou po tisíckrát projeté trase. Ve večerních hodinách parkujeme už každý ve své domácnosti, kde si obě naše mechanické milenky za celou akci vysloužily velkou pochvalu!

Trasa: Rennweg, Bad Ischl, Gmunden, Wels, Linz, Bad Leonfelden, České Budějovice...
GPS kilometráž: 3 640
Památná věta: nebyla zaznamenána

Text a foto: Radek Fiala, www.radekfiala.com