|
ERSATZ 2005 - ČÁST DRUHÁ
Pohraniční kličkovaná
aneb
Hory Krušné i nekrušné
Rok dvoutisící pátý už asi navždy zůstane v mé mysli spojen s termínem „náhradní“. Jasně, jedná se o dvě uvažované, leč souhrou mnoha negativních a mnou víceméně neovlivnitelných okolností neuskutečněné „velké“ motodovolené.
Všechno zlé je ale i k něčemu dobré, tedy alespoň skoro vždycky, že… Nebudou dovolené? Dobrá, alespoň tedy uskutečním několik menších výletů, na které padnou víkendy, prodloužené víkendy a tak. Idea se prokázala životaschopnou, takže jsem se postupně od května vydával na menší či větší vejletíky po Česku a spřízněném pohraničí. Následující spisek je sice na časové ose v pořadí druhý, dávám se však do něj jako do čtvrtého. Halt, ani George Lucas nemá patent na psaní napřeskáčku!
V druhé půlce července se na mne konečně (a podle všeho i naposledy, jsou tady mladší sekáči, ti se nezakecají:-)…) péčí časopisu Motoráj dostal jeden z „testovacích“ baworů, „erťák“ řady R1200. Cestovní klasika, tahle přípona provází fabriku už asi třicet let, něco z řady jsem kdysi i vlastnil, takže mě opravdu potěšilo, že si mohu nejmladšího z rodu vyzkoušet na vlastní triko. A popravdě, jak nejlíp vyzkoušet cesťáka, než pořádnou cestou? Nemíním následovat takřka schématický úzus dnešních mediálních testérů, kdy hlavní u jakékoliv mašiny je stoppie, wheelie, kolínko a podobné hámotiny. Popravdě, u cestovní mašiny mně osobně (a myslím si že i velmi značnou část fandů nebo i potenciálních zájemců) pranic nezajímají tyhle obskurní ptákoviny, ale mnohem více jiné vlastnosti. A ty se dají poznat jen tak, že mašinu naložím, a proženu ji cestami necestami, pokud možno i v jakémkoliv počasu. Na druhé straně, co lze provést za pořádnou cestu za těch pět dní, co je mašina k dispozici? (Odskok – tady musím než že pochválit „český Touratech“, který mi na podzim svůj stroj poskytl na rozdíl od Autecu skoro na tři týdny!). Takže resultát: Jana si vezme jeden den dovolené, a vyrazíme ve čtvrtek západním směrem do Krušných hor. Moje činorodá partnerka tam pohotově zajistila ubytování v Rotavě (poblíž Kraslic) v místní tělocvičně, takže si tam uděláme sídlo a budeme vyrážet na jednodenní výlety po české i německé straně hraničního hřebene. A navíc, jestli se rozhoupe kámoš Ranža, tak za námi v sobotu ráno dorazí, a budeme se toulat pěkně na dvou mašinách.
Čtvrtek, 21. července 2005
Trasa: Praha 14, Postřižín, Kralupy nad Vltavou, Zákolany, Slaný, Rakovník, Jesenice, Rabštejn nad Střelou, Žlutice, Toužim, Bečov nad Teplou, Chodov, Jindřichovice, Rotava
Od úterý mám garáž napěchovanou bavorákama, sotva se tam vejde auťák…. Takže vyčkáme čtvrtečního návratu z robotárny (nabalíno je už ze včerejška), naházíme vše na mašinu a hybaj ven z Prahy, dokavad to ještě jde. Stejně raději než se prodírat přicpanou metropolí zvolím severní smyčku přes Kralupy. Následuje kličkovaná zákolanským údolím, které opustím odbočkou vpravo. Vyšplháme na slánskou náhorní planinu, vlastní město jen projedeme západním směrem na „karlovarskou“. Tu ale vynecháme, neboť pro dnešek končí přesunovka po hlavních a začíná kochačka, abych taky hrošíka trochu prohnal zatáčkama.
Cesta z Rakovníku do Jesenice k tomu ještě moc příležitosti nedá, vedlejší silnička pokračuje víceméně podél trati širokým údolím, a moc se nevlní. Nicméně, jet se dá krásně svižně, přesto v pohodě, provozu moc není. Z Jesenice zamířím na jih po hlavní, ale hned první odbočku dám vpravo na Žihli. Za ní se ponoříme do hustých lesů, silnička se začíná sympaticky kroutit, stoupání následuje klesání a tak pořád dokola. Těžký koráb si zatím vede velmi sympaticky, krizovka nastane jen jednou, když zastavím na „téčku“ pro kontrolu mapy. Mírný sklon a drobný štěrk pod podrážkou levé boty způsobí, že se hroch začne neodvratně kácet nalevo. Docela se zapotím, ale mašinu i se sedící Janou nakonec ustojím….tedy až na ty do opruzeniny zaříznuté spoďáry, pša krew….
Dlouhý sjezd do hluboce zaříznutého údolí říčky Střely končí můstkem s několika domky okolo silničky, jsme v nejmenším městě České republiky, Rabštejně nad Střelou. Našinec by řekl, no, osada, ale ono je to město. Asi dříve bylo důležitější, soudíc dle mohutného kostelu a přidružených historických staveb na ostrohu nad městečkem. Zakormidluju tam a odstavím mašinu na opuštěném nádvoří hned vedle kostela.
První dojem – chcípnul tady pes. Druhý dojem – bylo jich víc…. Přímo před námi je zdá se nedávno rekonstruovaný trakt, nicméně zabedněný a bez známky života. Stejně tak kostel, nikde žádná cedule, papír, kdy, kdo, jak… prostě nic. Už jsme měli dojem, že tu padla neutronová bomby, ale po chvilce se alespoň na chvilku ukázali dva kluci, kteří si chvilku opodál hráli. Ale na druhou stranu, je tady krásně, památky v celkem přijatelném stavu (na Česko let současných), zasazené v překrásné přírodě, takže se s Janou rozprchneme po okolí a fotíme. Tedy, spíše já, Jana se svým přístrojem daleko více zápasí a nedaří se jej uvést do řádné činnosti. No nic, můj funguje, a výzkumy nefunkčnosti si nechám na večír do ubytovny.
Něco malinko, co jsem na netu našel o Rabštejně
Moc se zdržovat nemůžeme, je po páté a máme před sebou ještě řádný kus cesty. Takže do sedla a frčíme. Míříme pořád na západ, okreska střídá okresku, jsou celkem kvalitní, vesničky jsou nařídko, takže cesta pěkně ubíhá. Okolí je příjemná pahorkatina, potěcha pro oko. V Toužimi načerpám benzín, a pro další přesun volím hlavní do Bečova nad Teplou. Tam se musím rozhodnout, zdali do Chodova po hlavní údolím Teplé, či snad to vzít vedlejší trasou přes Horní Slavkov a Loket. Rozhodnutí však na sebe vezme svatý Petr. Odkudsi ze západu přikopne nad Doupovské vrchy tmavošedý dekus, ze kterého začne drobně mžít. Naděje na zlepšení meteosituace je nulová, takže rozhodnutí padne na co nejrychlejší přesun po co nejlepší silnici. Pokračujeme tedy údolím Teplé, ale z okolí nemám skoro nic, čumím na silnici před sebou, neboť, jak známo, na začátku deště to klouže nejvíc. A složit testovací motorku s manželkou navíc se mi vůbec, ale opravdu nechce. Takže jedu spíš opatrně. Před Chodovem si dám trochu krosové vložky díky stavbě kanalizace, ve městě samotném stavím na studium mapy. To už zcela regulérně leje, naštěstí do cíle už to není daleko.
Stoupáme do hor sice pozvolna, ale neodvratně, kapotáž přiměřeně chrání, takže to jde. Stejně je zde trochu paradoxní, na pravé straně příroda jak má bejt, vlevo naopak industriální krajina elektrárny Vřesová, plus spleť potrubních rozvodů na visutých konzolích (vše interesantně olezlé a zrezlé se smyslem pro atmosféru zmaru doprovázející zanikající praindustriální civilizace), ve slotě obzvláště půvabná. S výškou přichází i občasná mlha, občas hustší déšť, prostě test probíhá jak má… V Jindřichovicích najedu hlavní do Kraslic, hned ale uhneme vpravo podle cedule na Rotavu. Úzké údolí stoupá, vedle vede vlečka ústící po chvilce ve velkém komplexu továren. Ty přechází v souvislou řadu činžáků, nějak se mi tady nechce věřit, že je tu tělocvična s ubytovnou. A už jsme na kraji, takže otočka a jedeme zpět. Ani teď nejsme moudřejší, takže stavím a dosti důrazně zpovídám Janu, kdeže je náš cíl. Bohužel, tohle neví, prej to má bejt někde na kraji obce u lesa, to jediné je známo. Pak ale si všimnu nenápadné odbočky vpravo do svahu s cedulkou "sídliště". Hmmm, žeby? Nic za to nedám, tak jedeme.
Necelý kilometr a ocitneme se mezi rodinnými domky, vlevo se na svahu v šedi deště a mlh rýsuje panelové sídliště. Stavíme na zvědy na kraji, kde u jednoho domku je z garáže adaptovaná hospůdka. Jana zaleze dovnitř, a po chvilce vyjde s hospodským, který jí ukazuje cestu. Jo, takže asi jsme na správné adrese….
Oficiální Rotava
Další stránky o Rotavě, rozdělané a nedodělané
Na kraji sídliště, kde zrovínka rekonstruují vozovku a chodníky, nacházíme za jedním činžákem tělocvičnu s přifařenou ubytovnou, dole je i nějaký pajzlík, dnes ale zavřený. OK, jsme na místě. Nažhavím mobil a Jana se domluví se správcem, že už jsme tady a že bychom rádi do sucha. Prej že hned přijede. A taky jo, za chvilku je tady mírně omšelá Š120 i s panem správcem. Odemkne nám vchod, ukáže naši cimérku a příslušenství, zapíše si nás a je hotovo. Jo, ještě uklidit mašinu. Podle slibu Janě mně ukazuje kumbálek, ale vyjde najevo, že jeho představa cestovní motorky se radikálně liší od reality tohoto století. Dovnitř by se totiž vešla tak maximálně kejvačka nebo panelka, a to by se ještě musela přehodit přes asi patnácticentimetrový betonový soklík. Že bych sem dostal báwo, o tom žádná… To nahlédne i správce, takže hledáme jiné řešení. Nakonec mi s omluvou nabídne, jestli prej mi nebude žinantní, že motorka bude stát přímo v tělocvičně. No, popravdě, nevadí mi to, a báwu asi taky ne, takže souhlasím. Jen musíme odtarasit bordelem zabarikádované a léta nepoužívané dvoukřídlé dveře, a je to v suchu, obrazně i doslova.
Na pokoji se zkulturníme, hrkneme si z placatky, skousneme studenou večeři ještě z domova a je nám blaze. Za oknem tiše šumí déšť, to ale teď nevadí. Ještě vyzkouším Janin foťák, o kterém tvrdí, že stávkuje a nečiní co jeho jest. Opravdu, na displeji se na mně šklebí „CARD ERROR“. Hmmm, nic mě nenapadá, pak mi ale dojde, že tam uvnitř slotu budou nějaké kontakty, a datové komunikace jsou citlivé i na malé znečištění. Tak vezmu čistý kapesník, a přeleštím kontaktní plochu na kartě. A je hotovo, najednou vše šlape jak má. Ještě zkusím další karty, a taky OK. Takže sajrajt….
Tak to bychom měli, teď ale, co s načatým večerem. Je čtvrtek, devět, normálně už v Jawáči do sebe soukám tak třetí kus, a tady nic…. Putyka o patro níž otevírá až zejtra, takže se operativně rozhodneme vyrazit do garážové hospůdky, kde nám tak dobře poradili. Doufejme jen, že mají otevříno. Nahážeme na sebe to nejnutnější, hlavně nemok bundy, a vyrážíme. Vezmeme to zkratkou pěšinou přes louku, motoboty nepromoknou. Máme štěstí, ještě točí, i když pan hospoda nás varuje, že za chvilku zavírá. Takže se do toho obuju, dám v rychlém tempíčku dvě (i když venku je mokro, mám uvnitř vyprahlo:-) a pak již zvolním, abych nepřepálil start. No, přesně v deset sice nezavírali, ale před půl jedenáctou už je definitivní konec, takže platíme a mizíme do vlhké a lezavé tmy. Na to že je červenec, je docela kosiště. Ale, berme to jako test!
„Domů“ je to jen kousek, procházka před spaním jen prospěje. Přivítá nás ztichlá, tmavá a syrová ubytovna, takže to vezmeme urychleně přes hygienickou část a šup do čerstvě povlíknutých postelí.
Pátek, 22. července 2005
Trasa: Rotava, Kraslice, Luby, Kopanina, Kynšperk nad Ohří, Město Kynžvart, Kynžvart, Lázně Kynžvart, Mariánské Lázně, Lázně Kynžvart, Kladská, Prameny, Krásno, Horní Slavkov, Loket, Sokolov, Jindřichovice, Rotava
Ráno vstáváme do včerejší obdoby lokálního počasu, tedy do mírného deštíku, propadávajícímu skrzevá vodou nacucaná tmavě šedivá mračna, plazící se okolními stráněmi a přízračně rozmazávající ostré kontury okolních strohých paneláků. Ptfuj, vašnosti… Ale, co s tím, že by se chtělo na mašinu, to zrovna moc ne. Zprávy meteo však jsou umírněně optimistické, tedy alespoň v tom, že nemá pršet trvale. A jelikož je ještě dost brzičko, navlíkneme si bundy a nalačno vyrážíme, vyhledat zdroj potravin.
Procházka provlhlým sídlištěm není moc inspirativní, naštěstí narazíme na místního Alberta brzy. No, popravdě, nic jiného jsem nečekal, Horní Rotava je malá… Jana zkušeně pronikne dovnitř, já jen sleduju její stopu jako věrný vlčák. Docela s potěšením kvituje dobrý a široký sortiment, takže nakoupit dobrůtky k snídani je otázkou několika minutek, a odnášíme si úlovek zpět do doupěte. Tam dáme kvalitní a značně opulentní snídani.
Mezitím se ukazuje, že rosničkáři až tak nelhali. Déšť zvolna přechází v přeháňky, které jsou čím dál více střídány bezdešťovím. Zdá se, že přeci jen nebude až tak hrůza vyrazit. Takže šup do motorkového, vytlačit RT z tělocvičny, dát těch pár věcí do kufrů, zamknout opuštěný objekt a vyrážíme. No, není zrovínka časně, spíše k polednímu:-)))…
Zamíříme zpět do údolí, kde leží původní Rotava, k místní pumpičce, poněvadž v nádrži není zrovínka moc paliva, a nevím, jak přesný je palivoměr tohoto erťáka (tedy, jestli bude přesný tak jako kontrolky u mého K, tak potěš pánbů). Plná nádrž tedy každopádně uklidní. Pak po hlavní dojedeme do Kraslic, a kam teď? Rámcově jsme se už včera v putyce domluvili na Kynžvartu (dál se uvidí), teď kudy tam. Po hlavní se mi moc nechce, miluju okresky, takže vyrážíme do horstva.
Nejdříve to vezmeme na jihozápad víceméně podél hranice. Z Kraslic odbočíme vlevo a hnedle na konci obce pro změnu doprava na zapadlou okresku. Chci si báwo otestovat na rozbité a zapadlé okresce, což se mi tady zdaří vrchovatě. Okreska se motá hlubokým lesem, občas projedeme malou a skoro pokaždé mírně omšelou osadou, nepostrádá to tady ale jistého půvabu. Před Luby se opět spojíme s vedle běžící o něco hlavnější silničkou, tedy, víceméně jen podle cedule. V Lubech se dáme víceméně na jih podél říčky Lubinky, hodně širokým údolím nebo spíše náhorní planinou. Počasí stále nic moc, zataženo, občas přeprška, teplota kolísá kolem desítky kladných Celsiusů. Osídlení se zvolna zahušťuje, jak se blížíme údolí Ohře. Kynšperk jen tak projedeme, nestavíme, jen přibrzdím na zastávce na studium mapy.
Na údolní transversále se zdržíme pouhých pár set metrů, než zase zahneme do hustých porostů Slavkovského lesa. Ten je prakticky neobydlený, takže nás čeká alespoň podle mapy zajímavá etapa. Vyšplháme se dost razantně do kopců, kde nás les vyplivne na náhorní planinu. Louky se střídají s lesy, mlhavo a sychravo, mraky tak tak lížou nejvyšší vrcholky mohutných smrků, občas z nich něco vypadne, ale není to fatální. Deštík spíše slouží k dokreslení ponuré atmosféry. Dáme tady přestávečku a Jana zrealizuje něco jízdních fotek pro časák, určitě se budou hodit. A pak se plně věnujeme jízdě, lesy, horské louky, jedna jediná malá osada, nulový provoz, prostě pro nás cestovatelský ráj. Čím míň lidí kolem, tím líp:-)…
Slavkovský les - stránky přátel
Slavkovský les - oficiální stránky
Ale, vše má svůj konec, najednou pár klesavých vlásenek o pár desítek výškových metrů, a před námi se vynoří pár stavení Města Kynžvart. Hmmm, zase další miniměsto, zdá se že na ně mají Západočeši něco jako licenci nebo patent. Ale tohle je přeci jen větší, ale jen o trošku. Naším prvním postupným cílem však není zdejší city, ale zámek stejného jména. Ten je asi dva kiláky dále údolím, které se tímhle směrem dost otevírá. Nelze jej nenajít či přehlédnout, jednak to tu mají dobře značené, a pak, po rekonstrukci novotou zářící zámek by přehlédl opravdu jen těžký šeroslepec. Parkoviště opodál je skoro prázdné, hlídač nám doporučí nenechávat mašinu tady, ale poodjet kousek dál do bývalého hospodářského dvora (zámeckého zázemí), kde je i restaurace, a tam ji zanechat. Takže uděláme jak řekne, a necháme testovací mašinu pod dohledem oken zámecké restaurace.
S přilbami v ruce a v plném oblečení (je docela kosa, takže se to snese a alespoň se trochu zahřejeme pohybem) se přesuneme pár stovek metrů zámeckým parkem k hlavnímu průčelí. Ve vstupním traktu se dozvíme, že další prohlídka je za něco víc než půlhodinku. Zakoupíme tedy s předstihem lístky a přesuneme se o dveře dále, do zámecké cukrárny. Horká kávička přijde k duhu, stejně jako přívětivé teplíčko, dokonce si i sundáme bundy. Červenec, no ovšem, chichichi…
Akurát tak dopijeme, zaplatíme, a odkráčíme na sraziště u kasy. Bude nás k patnácti lidem, a hlavně, žádné malé zpovykané dětičky, což je potěšitelné. Přichází mladý průvodce, a vyrážíme. Předplatili jsme si velký okruh, což značí, že uvidíme prakticky vše, co čerstvě instalované expozice a interiéry nabízí.
Zámek Kynžvart - bez fotek, hlavně praktické informace
Zámek Kynžvart - oficiální stránky zámku
Zámek Kynžvart - popis, akce, fotky
Ač nejsem zrovínka vyhledávatelem hradů/zámků, obzvláště těch zadrápnutých ve všeobecném národním povědomí, tak tady jsem nejen potěšen, ale co více, nadšen. Zámek ve vynikajícím stavu, mnoho originálního mobiliáře, plus zajímavá osoba Metternicha, která tu zanechala řadu stop (viz kabinet kuriozit a.j.). Navíc, více než dobrá, dalo by se říci profesionální průvodcovská služba, ani se nenadějeme a skoro dvouhodinová prohlídka pomalu končí. Inu, takhle má prohlídka vypadat, ne jenom: „vpravo vidíte, vlevo vidíte, pokračujeme modrým salónem...“. Jana je taky spokojená, takže dá se říci, že jsme si za svoje peníze (inu, vstupné není zase tak lidové) užili patřičně. Docela jsem rád, že mě Jana ukecala a vytáhla sem zaject, samotný bych na Kynžvart rozhodně spíše zrezignoval.
Vrátíme se ke „svému“ stroji, a co, respektive kam dál? Docela nám vyhládlo, je už značně po poledni, takže jednomyslně přijímáme rozhodnutí co nejdříve po příjmu duševní potravy doplnit i energii pro těla. První možnost se naskýtá hnedle tady, ale pohled okny dovnitř a současně na vyvěšený lístek nás od tohoto úmyslu odradí. To, co jsme si přečetli za ceny, to je daleko spíše sponzoring majitelovy značně exotické dovolené někde na druhém konci světa, než vyjádření nákladů a přiměřeného zisku.... A sponzory nemíníme býti, dneska ani jindy.
Takže nasedneme a vyrazíme, a u první normální hospody míníme zabrzdit. Tato možnost se naskytne hnedle v nedalekém Městě Kynžvart, kde kousek od náměstíčka je otevřená místní osvěžovna, přiměřeně vyzerající. Odstavím mašinu hnedle pod okny a zalezeme dovnitř. Prostá, čistá restauračka, robustní dubový nábytek, jen pár místních u jednoho stolu, paráda. Rozcapíme se pěkně u okna s výhledem, sházíme teď nepotřebné mezivrstvy oblečení (tedy, hlavně „cibulka“ Jana), objednáme si z jednoduchého leč uspokojivého jídelňáku (co zbylo po poledni, je už přeci jen trochu pokročilý čas) uzené s bramborovým knedlíčkem a dvojbarevné zelíčko, dáme horký čaje a relaxujeme po vydatné prohlídce. Papů je vydatné a dobré, takže plná spokojenost, a můžu říci, že asi tak za čtvrtinu až pětinu toho, co požadovali vydřiduši o pár kilometrů dříve...
Dalším postupný cíl jsme si stanovili blízké Mariánské Lázně. Já jsem je nikdy nenavštívil (tedy, párkrát jen projel kolem), Jana má na ně bohaté vzpomínky z doby svého postpubescentního období, kdy sem hluboko v letech sedmdesátých s kamarádkou jezdily drandit koníčky (hmm, navíc asi se tady vytratit z domova, plus získat první a základní zkušenosti v oblastech konzumace lihových nápojů a sexuálního styku s osobami opačného pohlaví, jen můj osobní názor:-)))))….), takže se chce mrknout na město svého mládí. OK, takže jedem.
Hned vedle Města Kynžvart leží Lázně Kynžvart (nějak nevím, proč tohle rozdělení, když se fakticky jedná o souvislou zástavbu), ty jen projedeme a ponoříme se do hlubokého lesa na jižním úbočí Slavkovského lesa. Musím volněji, úzká silnička pokrytá vlhkostí a „lesním bordelem“ (větvičky, jehličí, listí, vše nasáklé vlhkostí a tedy značně neadhezní…) víc nedovolí. A udělat tady z kapot pytel trsátek nemíním. Navíc, nikam nespěcháme.
Lázně se ohlásí nejprve trolejbusovým vedením nad vozovkami, trefit na hlavní (jedinou, hehe…) ulici není žádný problém. Protože jsem tady v centru nikdy nebyl, a Jana díky svému navigačnímu nesmyslu neporadí, vezmeme první seznámení z bezesporu výstavnými a rozlehlými lázněmi pěkně v pohodlí ze sedla mašiny. Takže projedu celé centrum, na konci zahnu vpravo, trochu vystoupáme a mezi lázeňskými pavilony utopenými v rozsáhlých parcích se vrátíme opět na začátek. No, nějak dál nevím, takže se odstavíme na kraj a mudrujeme co dál. Pomůže infotabule, Jana vyškrábe něco ze záhybů své memory, trochu se zorientuje a je jasno. Vyjedeme na kopec nad město, kam kdysi Jana jezdila řádit, pak míníme sjet dolů, odstavit mašinu a trochu projdeme střed. A tím s Mariánkama skončíme.
Několika vracečkami se vyšplháme o nějakou tu stovku metrů výše, až tam, kde u konečné busu stojí hotel Krakonoš, dneska oplocen a v havarijním stavu očekávající, možná rekonstrukci, možná milosrdnou lžíci bagru nebo bedničku Perunitu. Ale, určitě to bejval dřív impozantní podnik. Odstavím mašinu na kraji ouplně prázdného parkoviště a otočky místního busu, Jana popadne foťák a odkvačí kus zpět ke statku jejího mládí. Nechám ji, ať si tam jde jen se svými vzpomínkami, byl bych tam za rušivého elementa. Znám to, člověk někdy musí být sám, jsou situace, kdy přítomnost jakéhokoliv partnera je kontraproduktivní. Věnuji se zatím zasmušilému a provlhlému okolí….
Jakmile Jana opustí mlhami času zahalené vzpomínky a navrátí se do reálu, nasedneme stroj a sjedeme stejnými zatáčkami zpět do Mariánek, kde necháme mašinu na kraji lázeňské čtvrti, a pěšky projdeme kus centra. To mne zase až tak neuchvátí, mnohem víc mne zaujme lázeňská část. Staré budovy v dobrém stavu, rozsáhlé a pěkně udržované parky, dejchá tu z toho všeho taková prvorepubliková solidnost, nebo, nebojím se to říci, duch starého mocnářství, kdy sice věci šly pomalu, ale zato fortelně a byl na vše spoleh, autority byly přirozené a rychlokvašky a obskurní existence neměly šance. Jojo, stárnu, fotrovatím, dědkovatím…. Za chvilku ze mne asi bude monarchista. Ale to ten genius loci, zřejmě:-))).
Mariánské Lázně - oficiální stránky města
Mariánské Lázně - informace, fotogalerie
Mariánské Lázně - místní technické muzeum
Takže zpět do reality digitálního věku. Doloudáme se zpět k mašině, je po čtvrté, takže? Inu, pomalu budeme směřovat k Rotavě, teď jen kudy. Že by se mi chtělo přímo hlavní přes Bečov a včerejší trasou, to tedy neee. Zvolím tedy krajinkaření (na kapalinu shora to zatím nevypadá, i když zataženo je fest) vedlejšíma silničkama.
Nejprve vyrazíme cestou z města v našich stopách do Lázní Kynžvart, kde uhneme prudce vpravo a ostrým stoupáním hustým lesem se vyšvihneme do Kynžvartského sedla. Další pokračování náhorní planinou, podél rozsáhlých a mlhami zahalených rašelinišť a bažin, sem tam přerušených tmavozelenou vodní hladinou rybníčků je velmi romantické a chytne nás za osrdí. Kladská, Prameny, poté ještě kus horama, a najednou klesáme do krásenského údolí. Zde se dáme vpravo, a v Krásně hned vlevo, směrem na Horní Slavkov. Ještě asi deset kilometrů údolím sdíleným s železniční tratí, a před námi po velkém oblouku podél Ohře vyvstane město a hrad Loket. Chceme zaject dovnitř, protože by byla ještě šance na prohlídku místního skvostu středověké architektury, ale ouha. Před mostem je hafo aut, cajti, hasiči a zákaz vjezdu. Pídím se, cože jest příčinou, a pravda je taková, že v podhradí u řeky se bude konat koncert či snad nějaké oudoorové divadelní představení. Auta jezdící po vysokém mostě by zřejmě nepřístojně hlomozila a rušila umělecký zážitek, tak proto. No nic, je tady pořadatelů jako malejch psů, takže s klidem agenta 007 zde ponecháme drahocenný strojek a halt vyrazíme na prohlídku Lokte šourem. Nevadí, alespoň se trochu protáhneme, teplo přeci jen vypadá trochu jinak.
Most skýtá sám o sobě neobvyklé možnosti pohledů na Loket, člověk by to jinak přejel a přišel by o ně, takhle ale si je vychutnáme. Obejdeme středověké náměstíčko, vylezeme na hradby nad říčním meandrem (docela to tu smrdí, asi zdejší zákoutí slouží pozdním opilcům jako pisoir), porozhlédneme se, nafotíme a vrátíme se zpět na náměstí. Opačnou stranou se pak rampou vyšplháme do podhradí a sláva, opravdu je ještě v kase otevříno. Prý bohužel, poslední průvodcovovaná grupa už vyrazila, ale nic, nám to nevadí, uděláme si trasu s výkladem sami. Vyfasujeme zatavené fólie s texty a dáme se po značkách. První je samozřejmě na řadě hradní věž, vyšplháme až na vrcholek, což je v našich hadrech skoro robotárna, docela se zapaříme. Ale nahoře zase vyhrajeme, profukuje to tu a táhne, zima jako v Buzuluku na nádraží, rázem se motohábity hodí. Vše zlé je k něčemu dobré….
Pohled shora je impozantní, takže tu čtvrthodinku cirkulujeme od jednoho okna ke druhému a vychutnáváme si to tu. Jak je před koncem, tak tu není živáčka, což je více než fajn. A když nás to tu nabaží, slezeme dolů na nádvoří, projdeme ho a čeká nás sestup do podzemí. Mají tu muzeum útrpného práva, tak to si ouchyl přijde na své:-))… Muzeum je zde zcela na místě, kobky v podzemí sloužily jako žaláře po celá staletí až do roku 1948, kdy se vlády uchopila dělnická třída (ta pak udělala prostřednictvím svého bolševického předvoje zatuchlý arest z celé republiky, jen tak mimochodem…). A na tradice se musí navazovat, takže expozice jsou tu značně realisticky pojaté, i se zvukovou stránkou věci. Otrlejší povahy (jako například moje maličkost) se sice musí občas pousmát, slabší ale určitě expozici prožívají daleko intenzivněji.
Po sklepní anabázi vylezeme opět na denní světlo, které ovšem nic moc, stále zataženo, a pořád to vypadá, že každou chvíli začne cákat. Takže ještě dotáhneme prohlídku nádvoří do konce, a bezesporu zajímavý hrad opustíme dírou, kterou jsme do něj vlezli. Tak jako Kynžvart, i Loket lze jen s čistým svědomím doporučit, zde je bonusem navíc i staré a zachovalé podhradní město.
Je lehce po šesté, takže se pomalu vydáme na cestu do našeho dočasného bydliště. Ale před ní ještě zabrzdíme u předzahrádky jedné z místních občerstvoven, a dáme po voňavém capuccinu, pravému, žádnému instantnímu chcípáku (alespoň si to myslíme:-)). Ale sedíme pěkně zakutaní v motooblečku, s podvečerem táhne od řeky, a prochladlá dlažba taky nezahřeje a nezahřeje.
Motorku najdeme intaktní a v pořádku vedle hlídkujících „orgánů“,, takže jim hezky poděkujeme za její opatrování, nasedneme a zamíříme svojí cestou.
Loket - informační server města
Loket - průvodce ČR
Loket - historie hradu, průvodce
Loket - krátký popis
Loket - tip na výlet v místě a okolí
Ta se prakticky shoduje se včerejší, abychom ale nejeli úplně stejně, po přejezdu hlavní se dáme souběžnou vedlejší, která nás podél Ohře zavede na severní okraj Sokolova. Zde si připomenu moji cestu s Ranžou před třemi léty, kdy jsme s kolegy z klubu přátel jindřichohradecké úzkokolejky mířili do nedaleké Svatavy na exkurzi na devítistovkovou síť železnice společnosti Sokolovská uhelná. Ale dneska už na tuhle raritu čas není, co se dá dělat. Napojíme se na hlavní tah na Kraslice, a po něm stoupáme takřka prázdnou silnicí stále nahoru. Naštěstí déšť si dá říci a nespadne, takže suší a spokojení posléze přistaneme vedle vchodu (a našeho „vjezdu“) do tělocvičny.
Teplá sprška prospěje, po ní studená večeře taky, a opět věčné dilema, co s večerem na cestách. Nejstarší lidské zábavě (a s ní spojenými obskurními a nedůstojnými pohyby) se věnovat nemíníme, tak zbejvá druhá nejstarší, chlast slast.... O patro níž je dnes otevříno, tak jen nalehko seběhneme na rekognoskaci a pár pěnivců. Doupě je to dosti drsné, nic zbytečného, žádná cingrlátka, podnik dává jasně najevo že jsi tady kvůlivá pití, a od toho tě nemá nic rozptylovat. Prostě chlastej nebo padej, „drink or die“:-))))…. Neplaceným profitem je tu mračno kouře z laciných žvár (člověk si zadarmiko rauchne i když nechce), půlnoční Jawáč je proti zdejší atmosféře rozkvetlá jarní louka. Jak já tohle nesnáším... nevím jak je možné, že i v cizině se v hospách kouří a zdaleka to tam takhle nesmrdí. Asi kombinace dobré vzduchotechniky a kvalitního tabáku. Takže posedíme jen asi hodinku, dáme zopár piv (proč se k sakru všude rozlejzají ty hnusný poháry, mám rád pivo s uchem!), probereme zejtřek, a vyrazíme do patra do pelechů.
Sobota, 23. července 2005
Trasa: Rotava, Kraslice/Klingenthal, Sachsenberg, Aschberg, Mühlleithen, Sachsenberg, Klingenthal, Muldenberg, Jägersgrün, Wilzschhaus, Carlsfeld, Wildenthal, Eibenstock, Schönheide, Stützengrün, Eibenstock Talsperre, Blauenthal, Auersberg, Johann-Georgenstadt, Breitenbrunn, Oberwiesenthal/Boží Dar, Klínovec, Abertamy, Pernink, Nejdek, Lesík, Šindelová, Rotava
Sotva se oko otevře, patří ven…. sice zatáhnuto, vlhko, leč momentně neprší! Žeby se rosničkáři trefili, včírem totiž mírně optimisticky slibovali postupné slábnutí dešťových aktivit.
Zrovínka končíme snídani, když mobilus zahlásí Ranžu přede dveřmi. Hurá, splnil slovo a dorazil, takže vejletík bude v minigrupě! Takže dolů otevřít, zbrusu „nový“ Caponord stojí přede dveřma. Pozveme Ranžu nahoru, zřejmě mu přijde horký čajík k duhu, dostal zřejmě řádnej kartáč při rychlopřesunu z Prahy, přeci jen, jitra jsou zde chladná, dnes navíc krytá přízemní mlhou.
Při horkých nápojích zhruba doladíme fárplán, kudy že se budeme dneska hrnout, a pomalu se pakujeme dolů. Čas nepostojí, a před námi je celý den věnovaný blízkému pohraničí. Ranža počká, než vypáčíme RT z lůna potemnělé tělocvičny a naházíme na něj svých pár drobností.
První zastávkou jsou opět Kraslice (do nich se dostaneme zkratkou, prudký klesák vede kolem motokrosové trati, kde dva se zrovínka chystají dráždit své bahenní oře), kde s odbočkou k pumpě (plné Germánů, neb ti k nám zajíždí nejenom za trpajzlíkama a kurvama) kupodivu zamíříme na místní nádraží. Ptáte se proč? Inu, oba dva se zajímáme o železniční historii, a zdejší kraj jí skýtá hafo, jak ještě poznáte. Původně zdejší trať pokračovala přes hranice do tehdejšího Saska, konec druhé války však znamenal zrušení hraničního přechodu, vytrhání kolejového svršku a degradace trati na pouhou příhraniční slepou lokálku. A i když posléze se za hranicemi zabydleli „ti hodní“ Germáni (kteří podle rudých historiků vždy byli protivá Ádovi s knírkem a škodili mu kudy chodili…), tak to na zmaru věci nic nezměnilo. Naštěstí, po převratu se našli rozumní lidi, kterým nebylo lhostejno, jak by kraj mohl v budoucnu vypadat, a domluvili se s těmi „na druhé straně“ o znovuobnovení přeshraničního kolejového propojení. Slavné Dráhy České od toho všeho daly ruce pryč, takže nyní na trati Sokolov-Kraslice jezdí soukromý dopravce Viamont, a také sem zajíždí několika spoji jednotka Regio Sprinter Vogtlandbahnu ze Saska. Protože jsme na něj zvědavi, tak se mrkneme na nádraží, zdali se tady zrovínka nebude vynacházet.
Odstavíme motorky a jdeme očíhnout jízdní řád. Máme štěstí, za pár minutek je tady očekávaný vlak ze Saska, dáme tedy prohlídku. Prozatím si oblezeme totálně zvetšelou nádražní budovu (vedle ní je nově vyseklá budova Viamontu, proč radši nezrekonstruovali původní, kolorit by byl zachován, ale asi pronájemní tahanice se Správou dopravní cesty, tipnu si...), exemplární příklad toho, jak státní podnik pečuje o jemu svěřený majetek. Naproti tomu, nástupiště už je zrekonstruováno, asi péči nového provozovatele. Lze jen doufat, že trať se postupně stane soukromým majetkem a bude vypadat stejně utěšeně jako například podjesenické soukromé lokálky Železnice Desná. ČD by zasluhovaly dlouhej bič a malej dvorek…
Ale co nadělám, naštěstí je tu přesně na čas bílozelený motorák ze Saska. Přistane u nástupiště, vyleze dost cestujících a my jej konečně můžeme očichat do sytosti. Jana nás z odstupu s odstupem a lehce ironickým úsměvem pozoruje, hlavou se jí honí nejspíše něco o velkejch hračkách velkejch kluků…. No, snad se dočkám, že něco podobného se bude pohybovat i na našich kolejích, docela by se mi to líbilo. Motorák je tu jen na otočku, takže za chvíli přichvátne něco germánských nákupčích obložených igelitkami, naskáčí do svého Regia a vyrazí k mastným hrncům saským.
Viamont - soukromý dopravce na zdejší trati, historie a současnost trati Sokolov-Kraslice
I my se musíme pohnout, máme toho dnes dost před sebou. Je stále zataženo, ale sucho a popravdě, na dešťovou kalamitu to už nevypadá. Přeshraniční skok je jen o přibrždění u boudy pasové, a jsme v Klingenthalu.
Klingenthal na webu
Hlavní silnice nám není souzena, naším úkolem je co nejdříve odbočit vpravo a držet se co nejblíže hranici. Jen tak se totiž dostaneme na další postupný cíl, rozhlednu na Aschbergu. Směrovky veškeré žádné, co chceme je asi jen místní neznačená silnička, Ranža (bude dneska fýrerem, má mapu) se trefí hned napoprvé. Mezi skromnými horskými domky prudce stoupáme uzounkou silničkou. Ta se motá úbočím hraničního hřebene, po levé ruce se vine sevřené údolí, na stráních kolem jsou rozprsknuty domky a usedlosti. Údolím se válí zbytky oblačnosti, nebo jsou to pářící se lesy, čort znájet, ale rozhodně to stojí za foto. Zabrzdíme před zatáčkou, skýtající „výhled a výstřel“, tasíme foťáky a honíme záběry. Má to atmosféru, takovou tu provlhle horskou, sychravou, nic pro zhýčkané plážové povaleče, leč pro drsné a ztužené motorkáře, kteří se nezastaví hned tak před něčím:-) nebo někým:-).
K první dnešní rozhledně se dostaneme přes osadu Sachsenberg, ve které odbočíme vpravo a dáme se prudkým svahem vzhůru. Zabloudit moc nelze, cedulky ukazují, a navíc, občas se v průsecích ukáže i rozhledna. Silnička končí u hotýlku, krčícího se ve stínu mohutné rozhledny. Takže se jdeme mrknout. Nikde není živáčka, oblezeme hotýlek a pak k věži. Tady Germáni vyřešili výběr mincovním turniketem, asi aby se tady pokladní neužral nudou. Suma povolující vstup se nám zdá rozmařilostí. Vzhledem ke skutečnosti, že rozhledu do stejného mléka máme dole dost zadarmo, nebudeme přece platit za shodný pohled o pár desítek metrů výše. Jo, kdyby bylo hezky, to by byla jiná...
Aschenberg - rozhledna a jugendherberg
Aschenberg - rozhledna, data
Vrátíme se po stejné silničce na hlavní, a pokračujeme dál přes městečko Mühlleithen až do sedýlka shodného jména, kde by měla být odbočka vlevo na spojnici do Muldenbergu. Po nezbytném focení ve vrcholovém bodě nalézáme onu odbočku na konci nedalekého parkoviště, jest však kromě zákazové značky opatřena i bytelnou závorou. Takže smolík (byla by to hezká cesta podél zachovalého plavebního kanálu Flößgraben, ale je to tu jen pro pěšáky a kolisty.
Tak tam jsme se mohli dostat
Takže se vracíme se zpět ve svých stopách až do Klingenthalu. V jeho středu odbočíme vpravo na regulérní silnici, která nás má konvenčním způsobem do Muldenbergu dovést.
Ještě než se tam dostaneme, zastavíme na chvilku u staveniště zbrusu nového můstku pro skokany na lyžích, jednak je to docela pěkný fotomoment, a pak, rozhlédnout se údolím je lépe ze stoje než z jízdy. A objeví se i sluníčko, takže trochu prohřejeme kosti.
Pár kilometrů provlhlým lesem (i silnice je zde místy mokrá) nás krásnými zatáčkami přivede až k přehradě nad Muldenbergem. Ranža „je sbírá“ (asi jako já bunkříky a moto-rozhledny:-)..) a mně taky prohlídka potěší. Přehrady přeci patří mezi technická díla hodná obdivu a prohlídky, a Krušné hory, obzvláště německá strana, jsou jejich značně šťavnatým zdrojem…. Bohužel (nebo naštěstí?) je hráz v rekonstrukci, jezero je vypuštěno a zbyla z něj jen maličká loužička uprostřed bahnité kotlinky. Stavbaři tak mají přístup i k návodní patě hráze, no a my zase možnost prohlédnou si to, co normálně není k dispozici. Odstavíme mašiny na lesním parkingu, a ignorujíc varovné cedule (umí tady někdo z nás deutschlandsky?:-).. jasně že nééé) vykročíme staveništěm až k hladině bahna. Dál už se nikomu nechce, přeci jen ozdobeni jílem pokračovat nemusíme. Na hráz se nedostaneme, tam jsou zábrany…
Druhá zastávka u přehrady je pod hrází, kde jen shlédneme čelo hráze (v odborném hantecu "vzdušný líc") a pokračujeme dále.
Přehrada Muldenberg
Další naše putování vede podél dnes již zrušené trati vedoucí údolím řeky Zwickauer Mulde. Když podjedeme trať, zastavíme hned za můstkem, abychom si prohlédli, v jakém stavu je trať po dlouhých letech bez provozu. Vyšplháme na nevysoký násep, svršek je v poměrně dobrém stavu (rozhodně o dost lepším, než leckterá provozní trať u nás…) a kdyby se odstranily náletové dřeviny, mohlo by se sem ihned vyjet. Krajinově je to tu hezký, turistické vláčky by mohly být zpestřením místního koloritu. Při návratu mne zaujme nějaká bouda, před kterou parkujeme, takže se vydám na rekognoskaci. Zdá se, že je to tady něco jako rezervace, protože stavení je nebo spíše podle sešlosti bylo základnou nějakých ekologů. Alespoň, omšelé naučné tabulky kolem tomu svědčí. Asi to tu bylo něco jako dříve těžené rašeliniště, protože jsem v nedalekém roští objevil zbytky kolejí a asi dva výklopné vozíky (kiplory) polní drážky, kterou se tady zřejmě vytěžený matroš vozil k trati. Docelá zajímavá lokalita, má to tu jakýsi syrově zvláštní půvab.
Ale pokračujeme pěkně po proudu Muldy dál, pohodovkou se kroutíme souběžně s tokem a bývalou tratí až do osady Jägersgrün, kde zabrzdíme u opuštěného nádraží. Ze stavědel zbyly jen čtyři obvodové zdi, vyrabovaná skladiště, kolejiště zvolna zarůstající náletem, rezavé kolejnice na zvolna hnijících pražcích, no docela smutný pohled. Zkáza je všude hnusná a nechutná, i v pořádku a disciplíně holdujícím Německu. Takže slezeme a jdeme si to vychutnat přímo na plac. Jana se courá za náma, a tuším, co se jí asi honí makovičkou. Bude to zřejmě něco o bláznech a cvocích, kteří se vrhají na pro normálního člověka nezajímavé a odpudlivé pozůstatky industriálního vzepětí pozvolna zanikající evropské civilizace. Ale tady je halt v početním oslabení, možná kdyby tu měla partnerku shodného (nebo alespoň podobného:-)) pohlaví, tak by si mohly alespoň postěžovat navzájem. Ale stejně by jim to bylo k prdu:-)). Možná ale se tu něco bude dít, protože mě zaráží uschlý a zažloutlý náletový porost v kolejišti. Měl by bejt zelenej, jasně, tady zřejmě zapůsobil herbicid, no a kdo jej aplikoval, tak tady asi má nějaké plány. Nebylo toho sajrajtu rozhodně za pár euráků…
V městečku Morgenröthe-Rautenkranz zastavíme na rekognoskaci mapy a přitom si všimnu cedulí na nějaké místní muzeum kosmických letů, nicméně cestičku k němu nějak nemohu najít, zatímco Ranža slídí po odbočce podél bývalé úzkokolejky do Carlsfeldu. Tak snad někdy příště (pozn. dodatečně – je k dispozici www stránka Muzeum kosmických letů, a z ní se o muzeu (i česky) lze dozvědět více, v podhůří Krušných hor je umístěno proto, že je to rodiště jediného ex-DDR kosmonauta Sigmunda Jähna).
Na stopu zrušené úzkokolejky narazíme konečně v další opuštěné stanici normálněrozchodné dráhy Schönheide Süd, která leží mimo jakoukoliv zástavbu v zaříznutém údolí. Takže odstavíme mašiny v přednádražním prostoru, každý si vezme ten svůj foťák a vyrážíme na čuchandu. Jana mizí vzad mezi pár samot, kde do Muldy ústí bystřina Wilzsch, já se motám kolem bývalého přejezdu, kde jsou ještě patrny litinové stojany šraňků, a blízké šopy na leccos, a Ranža se spíše věnuje vlastnímu nádraží. Docela efektivní dělení činností… S potěšením kvitujeme, že se tady něco zdá se děje ku prospěchu zachování dráhy, v hloubi nádražní budovy někdo něco činí, další postavičky v montérkách se motají v kolejišti, kde stojí i jakási motorová posunovací mašina. A i pořádek kolem šopy u závor svědčí, že to tu někdo opatruje. Takže je to zřejmě na dobré cestě, Němci mají jednu dobrou vlastnost, že jsou zaťatí, takže když se do něčeho dají, těžko už skončí na půli cesty.
Protože chceme prozkoumat, co vše z bývalé úzké zbylo, tak opustíme údolí Muldy a zamíříme proti proudu výše jmenované bystřiny. Vlhké a temné údolíčko tak stačí pojmout kvalitní silničku a miniaturní těleso dráhy, občas patrné vlevo v průsecích hustých jehličnanů koldokola. Občas projedeme samotou několika domů, převážně opuštěných a konfigurací ukazujících na bývalou sklářskou huť či něco podobného. U samoty Blechhammer objevíme pěkné zátiší s parkovištěm nalevo, odpočívka vtipně využívá těleso dráhy, které tu je těsně přimknuto k silnici. Je tady stolek a lavice, takže dáme oddech a něco malého na napití a na zub. Kolem jsou jakési plastiky ze dřeva, a o kus dál fragment brusného kotouče i s máčecí vanou dá najevo, že polorozpadlé ruiny o kus níže byly nejspíše hamrem. Zatímco my se věnujeme příjmu energie, Ranža nasedne Ala a zamíří o kus níže prozkoumat drážní můstek a těleso vedoucí k odpočívce. V pohodě zkonzumujeme co třeba jest, když si všimnu, že Caponordí zvuk se ozývá ze stále stejné vzdálenosti. Hmmm, asi se něco děje, takže shodím bundu a jdu Ranžovi naproti. Visí na tělese a marně se snaží přejet kmínek stromku, ležícího napříč. Vlhko, shnilá kůra a v této chvíli značně nedostatečný vzorek silničně-endurantní zadní gumy halt nedovolí překonání záludné překážky. Takže musí pomoci jedna lidská síla, a je vše OK. Ještě chvilku poklábosíme na odpočívce (je to tu krásně opuštěné, nikde nikdo, a i na nedaleké silnici je živo asi jako na izraelské silnici o šábesu. Líbí se mi tady.
Do Carlsfeldu, malého městečka v lůně krušnohorských úžlabin, je to už jen kousek, v jeho středu nacházíme nádražní plac hnedle pod kostelem. Původní budovy tu stojí, kolejiště však bylo zcela sneseno, takže výsledkem je rozlehlý štěrkovaný plac ničeho. Aktivita fandů však zdá se je tu dost pokročilá, neboť dvě koleje jsou zcela znova položeny, zřejmě jako základ budoucího funkčního nádraží. Jedna ústí v malém depu, které je otevřeno a hlouček omontérkovaných maníků se tam pilně snaží a na čemsi vyšívá. My se opět rozprchneme po place, mě nejvíce zajímá osobní čtyřnápravák odstavený ve šturcu na konci. Webowky zdejší dráhy
Kdesi nad Carlsfeldem je v lesích poblíž naší hranice ukryta další z řady krušnohorských německých přehrad, kterou samozřejmě chceme v dnešní anabázi navštívit. Vyjedeme z městečka mírným stoupáním až na náhorní planinu, na odbočku vpravo nenatrefíme, takže otočíme a sjedeme kousek níže, kde konečně je neznačená silnička mizící za chvilku v lese. Tam u malé chatky a přilehlého parkoviště naši cestu ukončí „lívanec“, dále pokračuje sice po stejné makadamové silničce pouze pěší a cyklotrasa. Co dál? No, já se s hrošíkem budu držet zpátky, Ranža ale podlehne vábení přehradních Valkýr a vyráží dál do lesa navzdory ultimátnímu zákazu. My zatím bloumáme kolem chajdy, a vstřebáváme poklid místa. Za celou dobu se tu neobjevil nikdo. Ranža je po necelé půlhoďce zpět, přichycen nebyl i když křižoval přírodní rezervaci Hochmoor, a tak je spokojenej s další hrází v zápisníčku Privátní stránky místního psavce, Oficiální stránky Carlsfeldu, odskok na přehradu, Talsperre Weiterwiese, a i vy si můžete na shora uvedených webowkách přečíst potřebné.
Kousek pokračujeme víceméně podél hranice, než uhneme vlevo a mírným klesáním zamíříme opět trochu do vnitrozemí. První městečko Wildenthal s půvabným kostelíkem na malém náměstíčku využijeme pro nafocení nějakých těch jízdních fotek pro Motoráj (které ultimativní Hanzz stejně nakonec nepoužil:-))..) a pokračujeme přes větší město Eibenstock a podél cípku přehradního jezera stejného jména dorazíme opět do údolí Muldy na pokraj dalšího cíle dnešního příhraničního bumlu, do Schönheide. V tomhle městečku by mělo být nádraží další úzkokolejky. Na zbytky bahnhofu narážíme ihned, ale koleje jsou tady ty normální, jedná se o Schönheide-Ost, kde byla původně průběžná trať ukončena „díky“ výstavbě přehradní nádrže Eibenstock (viz dále). Slezeme, Jana opět mizí o kousek níže s foťákem, my se vydáme podél kolejí do nitra nádraží. Nic zvláštního neobjevíme, naopak na nás vyběhne jakýsi zapšklý šedivý přizakrslý stařík a cosi vztekle na nás huláká místním hantecem. Ne že bych mu nerozuměl, na to, že nás odsud vyhání s tím že je to tu „privát“, mu rozumím dobře, ale naschvál se oba dva tváříme, že napočítat pět je pro nás činem na Nobelovku. Tak se jen tak neutrálně culíme, pokyvujeme hlavama jako gypsovej Budha, a necháme sudeťáka vřískat, ať ho třeba trefí… žádná škoda. Když opět nasedáme, kejve na nás s přátelským úsměvem nějaký místňák, ukazuje přitom směrem ke vzteklounovi a klepe si jednoznačně výmluvným gestem na hlavu. Asi ho tady mají prokouknutýho.
Protože úzkokolejka tady někde musí bejt, pečlivě proštudujeme orientační ceduli na parkovišti opodál, a pak zajíždíme do městečka a pátráme. Schönheide leží v poměrně prudkém stoupání, nakonec po několikerém vracení objevíme zašité nádražíčko (Schönheide-Mitte) vpravo od hlavní ulice až skoro nahoře na kopci.
Oficiální stránky obce
Zdejší trať je zdá se intaktní a podle všech známek se tu i jezdí. Jak posléze objevíme, pára tu syčí asi dvacetkrát do roka. Mají tu zaparkováno značné množství zvláště osobních čtyřosáků, které podle stavu a vybavení ještě před desítkou-dvacítkou let normálně vozily lidi v pravidelném provozu. Takže opětně pečlivě prolezeme, co je možno prolézt, a na konci prohlídky se ještě projdeme kousek podél trati, mizící v klesání. Zdá se, že vlastníci téhle muzeální dráhy jsou šikovní, neboť materiálu (hlavně typických osobních „sasáků“) tu mají víc než mohou „ojezdit“. Kdyby tak něco z toho bylo u nás na JHMD, to by hned bylo po starostech s historickou soupravou. Když si vzpomenu, jak se v osmdesátých letech stejné vagóny (pozůstatky ze zrušené „Heřmanické“) spalovaly v rámci „požárního cvičení“ v Jindřichově Hradci, tak je mi z toho bolševického vandalizmu blivno… ale to jen tak na okraj…
Muzeální železnice Schönheide
Z letáků je jasné, že trať končí asi po šesti kilometrech na pokraji Stützengrünu, a jednohlasně (ženy mají v těchto situacích hlas toliko poradní:-))) je rozhodnuto se ject mrknout na opačný konec. Použijeme jakousi nalezenou místní silničku, která obtočí Kravský vrch (Kuhberg) a k trati se dostaneme až na pokraji Stützengrünu, kde zakotvíme na (dříve zřejmě nákladní) dopravně na kraji ohromné fabriky.
Daleko více než konec dráhy zaujme ona fabrika, monstrózní komplex vyseknutý z červených glazovaných cihel, odhaduju to tak na meziválečné období. Teutonsky urputná verze industriální architektury dodnes působí zajímavým, pro nás (historicky deptané Germánstvem) spíše lehce skličujícím dojmem. Docela by mne zajímalo, cože se to tu prvotně vyrábělo. Dráha evidentně sloužila k zásobování a logistice téhle industrie, jak dokazuje i výložníková kolej na pilířích, kde se zřejmě vysypávalo uhlí či nějaké jiné sypké substráty. Skoukneme odstavené, převážně nákladní, vozy i s jedním podvalníkovým, sloužícím k přepravě normálněrozchodných vagónů po úzkokolejce. Pak se ještě odloudáme až na samotný současný konec dráhy, což je jen prostý „šturc“ za lesíkem s malým nástupištěm. Zajímalo by mne, zdali budou pokračovat v prodlužování po původní trase, ale na delší pěší obhlídku není čas, takže se vrátíme k mašinám a prohlídka další tratě je u konce.
Pokračujeme dál na severovýchod po hlavní směrem na Schneeberg a Aue, ale netrvá to dlouho, pouze do městečka Hundshübel, kde ji opustíme a uhneme vpravo do kopců klikatou vedlejší silničkou. Ta neustále stoupá serpentínami, až nás vyplivne na planině, kde je velké parkoviště s bufáčem, a co hlavně, s výhledem na přehradní jezero Eibenstock. Vyhlídkou se kocháme delší dobu, je vymeteno a dohled je značně daleký, což je fajn. Jenom škoda, že tady s sebou nemám lepší fotooptiku a dalekohled, hodily by se. Ale i tak je tady krásně, klikaté jezero se modrá v temné zeleni údolí Muldy, nad tím kýčovitě modrá obloha s bíle fotogenickými mráčky, hezký…
Další cesta nás vede prudkým klesáním do údolí Muldy už pod přehradní hrází (přímo k ní je zákaz vjezdu) a pak již pokračujeme víceméně po dně, souběžně s již snesenou tratí. Z ní jsme jen koutkem oka zahlédli nějaký ten most, dnes vedoucí odnikud nikam. V Blauenthalu, odkud již koleje opět vedou, definitivně opustíme společnost řeky Muldy, protože naše další trasa nás vede zpět ke hranicím. Přeci jen, už se schyluje k páté, a před námi je ještě kus cesty. Okreskou se dostaneme do Eibenstocku, kde se napojíme na kus cesty, kterou jsme jeli před několika hodinami v opačném gardu. Projedeme Wildenthalem, po levé ruce se vypíná masív Auersbergu s patrnou rozhlednou, která by mohla být naším dalším postupným cílem. Na konci samoty Oberwildenthal opouštíme již projetou trasu a zahneme vlevo do příkrého stoupání na náhorní planinu. Zde narazíme na parkoviště, z něhož odbočují jednak turistické a cyklotrasy, a pro nás daleko zajímavější slepá silnička vlevo na vrchol Auersbergu. Není tu nijaký zákaz, takže ruče vzhůru! Silnice stoupá dlouhým přímým úsekem (docela impozantní pohled), který končí až vrcholovou serpentínou. Parkoviště je částečně obsazeno svatbou, která si zdá se hoduje v restauraci, připlácnuté k rozhledně. Ta je už zavřena, sice tam zdá se píšou kde najít klíče, ale na to už moje znalost jazyka nesahá. Navíc, pohled do krušnohorského podhůří se nám stejně nabízí od úpatí věže, tak škoda není zase až tak velká. Rozhled je impozantní, pod námi je krásně viditelná přehrada, kolem které jsme kroužili, a i její rozlehlé okolí, takže si to tady vychutnáváme. Pak ještě skoukneme opodál stojící věž s přehledovými radiolokátory (asi nějaká místní odrůda našeho Řízení letového provozu, tipneme si…) a konec zpečetíme infantilními hrátkami na dětském dřevěném vláčku, když už dneska máme ty železnice v merku:-))…
Než vyrazíme, vyměníme si s Ranžou motorky, partnerka mi kupodivu a nečekaně zůstane…. Docela jsem na Caponorda zvědav, naposledy jsem jej měl tu možnost project cirka před třemi léty při motorájském testu velkých endur. Takže vyrazíme, já trochu opatrněji, tady bych musel případné škody platit ze svého:-). Po příjezdu na hlavní silničku pokračujeme dále na východ, klesáme pozvolna do příhraničního centra a zimního lyžařského střediska Johann-Georgenstadtu, protože chceme prozkoumat možnosti zdejšího hraničního přechodu. Není totiž jasné, zdali je jen pro pěší, nebo propustí-li nás i na mašině. Přechod nalezneme celkem snadno, ale je nám k prdu, neboť nás společná česko-německá posádka přechodu odmítne s tím, že je to tu pro pěšáky, kolaře a motorky do padesáti kubíků, což prej ty naše velkostroje nejsou a ani se prej nemáme pokoušet to vokecat. No co, stejně jsme počítali s odmítnutím:-)), takže popojedem…
Jedinou možností je pokračovat smyčkou přes vnitrozemí, neboť pohraniční hřebenová silnička je vyhrazena pro kolaře a pěšoury. Takže obrátíme přední kola strojů na sever a podél trati do Schwarzenbergu pokračujeme údolím Schwarzwasseru až do Breitenbrunnu, kde ponecháme trať svému směru a zamíříme přímo na východ. Silnice dlouhým stoupáním zamíří přímo na pohraniční hřeben, po kterém si to svištíme k Božímu Daru, za ním se vypínající Klínovec je taky krásně vidět, docela paráda, i když, popravdě, jak klesá slunce, klesá i temperatůra.
Těsně před přechodem si opět prohazujeme motorky, aby v nich orgáni měli když tak jasno. Nebylo toho ale potřeba, stačí mávnutí občankou a jsme na své straně.
Hned za čárou se dáme vlevo po hlavní na Vejprty, o kousek výše odbočíme na slepou silničku, která nás dovede až na vrcholové parkoviště u hotelu a koncové stanice šlepru. Probíhá tady intenzívní rekonstrukční činnost, léto je jasně v horách určeno pracím na nemovitostech a zařízení, nutného pro hlavní zimní sezónu. Malá rozhlednička je uzavřena stejně jako celý hotel, takže ani nemáme možnost si dát něco teplého k večeři. Už by docela bodla, je po šesté a přeci jen, celý den jsme do sebe cpali jen jakési náhražky. No nic, co se dá dělat, ulovíme nějakou hospodu po cestě. Oběhneme tedy vrcholek, skoukneme panoramata a osobně docela rád zmizím z větrného a chladného vršku.
Historie rozhledny od Jana Nouzy, Klínovecko všeobecně i s vrcholem,, Klínovec na serveru Rozhledny u nás, Klínovec na www.hrady
První odbočka vpravo, která by se nám hodila, je opět hřebenovka se zákazem vjezdu, takže musíme sjet o kousek níže, než ve vracečce narazíme na druhou, tentokráte již dostupnou okresku, která vede naším směrem. Ta pomaličku klesá traverzem po úbočí, je podvečer a jede se velmi dobře, skoro nulový provoz a přeci jen vyšší teplota. Jen ten kručící žaludek je lehce disharmonický faktor.
První možnost futráže se nám naskytne před Abertamy, kde leží odbočka vlevo na vrch Plešivec, opatřený restaurací (ta zde má i upoutávku) a rozhlednou. Tož zkusíme štěstí a odbočíme. Dvoukilometrová silnička opět končí na parkovišti, tady zanecháme své stroje a hrneme se do restaurace. Ale prrr, u dveří visí lístek jídelní a na něm ceny, no, jak bych to slušně a tisknutelně řekl, prostě neslušně německé. Takže, jestli pan majitel takhle, tak my taky tak, serem na něj, ať je živ ze Sasíků. My se chytneme jinde. Čus wurst, čas tlačí, útroby se ozývají, mizíme dál! (Pozn. autora: později jsem si někde na netu přečetl varování pěších turistů, aby si dali v okolí Plešivce pozor na turistické značení, které je zfalšováno zřejmě majitelem restaurace na Plešivci tak, aby turisti skončili u jeho podniku. Když se pak chtějí vrátit na původní trasu, našlapou o cirka tři kilásky víc. Majitel bude asi pěkně vychcanej, jako díra do sněhu, jen můj názor, tedy jestli je to pravda:-()
Tip na rozhlednu z Motožurnálu, Osobní turistický popis, Ofiko stránky hotelu
Naštěstí, jsou tady i jiné podniky. Na první otevřený narazíme hned v blízkých Abertamech, slušně vypadající restaurace je skoro prázdná. Urychleně zaparkujeme a vrháme se k mastným hrncům, jsou nám potřebné! Usadíme se pohodlně u stolu, celkem hbitě je nám nabídnuto jídlo a vzápětí i doneseno (dám si pro mne velmi vzácnou svíčkovou:-)))..), takže se u nás rozhostí spokojenost a libý pocit.
Abertamy na turistickém webu , Abertamy přehledně
Zbytek dnešní etapy je už jen a jen o návratu, čas znatelně nakročil k večeru, slunce se nezadržitelně hrne za hřeben. Už moc nezbývá času, a přeci jen, kus cesty je před námi.
Klikatými silničkami, občas křižujícími horskou trať na Potůčky, sklesáme až do Nejdku. Ranžův stroj už začíná vysílat signály palivové nedostatečnosti, takže bude nutné vyhledat zdroj. Nejdeckou pumpu objevíme brzy, ale k ničemu to není, je zavřená. Podle mapy tu poblíž další neexistuje, k dispozici bude palivo nejblíže zřejmě v Karlových Varech. Tož, babo raď (tím se samozřejmě neobracím na partnerku:-)), nezbyde než do Varů zaject. Nakonec se dohodneme, že se tady rozdělíme, a setkáme se v Rotavě. Poté však Ranža kontruje s tím, že už na to kašle a z Varů zamíří direktně domů. Hmmm, to se mi zdá divný, po celém dni se tlouct skoro dvě stovky kiláků domů, když zítra se ještě dá něco pojezdit. Hučíme do něj duálně, ať neblbne a dorazí na ubytovnu, ale kroutí se že prej neee. No, dobrá, znám ho, a vím, jak trvá na svých rozhodnutích, takže se rozloučíme a zmizíme každý svojí stranou hlavní silnice.
Nejdek opustíme západním směrem na Jindřichovice, po chvilce však zahneme vpravo na zapadlou okresku. Ta se kus vyšplhá do úbočí a pak pokračuje prakticky po vrstevnici horskými pasekami a na nich usazenými osadami či samotami, až do Šindelové, před níž stavíme na wasserpauzu.
Ze Šindelové už je to jen skok, silnička nás dopraví rovnou na náš kraj k tělocvičně. Odemknu ji, a přes vestibul hospody zatlačím báwo do tělocvičny. Pak již nahoře v patře trochu zapracujeme na restauraci svého zevnějšku po celodenní motovozbě.
Jsme s tím sotva v polovině, když se zezdola ozve Ranža, že teda je zpátky. Výborně! Takže zasuneme Ala vedle erťáka, vše uzamkneme a jdeme jej usídlit.
Dostane postel u dveří (halt přišel poslední), dočiníme co třeba jest a v rámci nedokončeného večera sejdeme o patro níž do místního hašišového doupěte „na pár“. Usadíme se v předsálku u výčepu, kde je přeci jen hustota nikotinové atmosféry o něco nižší než v hlavním sále. Pozvolna popíjíme (přeci jen, pitný deficit tu za den je) a hodnotíme dnešní den, který jak hnusněji počasově začal, tak jeho zejména druhá půlka už byla optimální. Probereme i zítřek, a pak až do půlnoci jen tak klábosíme u piva, propíráme věci, osoby i zážitky, prostě tak, jak se u pivka kecá. Tož, dobrý a poučný den to byl, takže si posléze popřejeme taky dobrou a zalezeme do pelechů.
Neděle, 24. července 2005
Trasa: Rotava, Kraslice, Bublava, Rájec, Rolava, Jelení, Nové Hamry, Horní Blatná, Boží Dar/Oberwiesenthal, Neudorf, Cranzahl, Boží Dar/Oberwiesenthal, Jáchymov, Ostrov, Karlovy Vary, Bochov, Lubenec, Krušovice, Jeneč, Hostivice, Praha 14
Ráno se opět probudíme do modrého a svěžího jitra, zdá se, že špatné počasí je nenávratně to tam. Tož snídaně, rychle zabalit, vyprostit mašiny z tělocvičny a uvést vchod do původního stavu. Klíče vhodíme do kastlíku, tak jak bylo domluveno (platil jsem již předem) a opouštíme sice syrově realistické, nicméně zcela vyhovující a alespoň pro nás optimálně postačující ubytování. Spát v sametu a dlabat z míšně „nam ně nádo“:-))).
Protože máme v plánu tentokráte prozkoumat z naší strany včerejší oblast, zkoušíme se dostat k hraničnímu hřebeni silničkou vykoukanou z turistické mapy, ale závora a zákazová značka nám to překazí. Takže se pokorně splazíme včerejší trasou do Kraslic, tentokráte však uhneme na poslední odbočce před hraničním přechodem vpravo na Bublavu. Hustě osídlené údolíčko neustále stoupá, až se dostaneme do středu horské obce, rovně už jsou jen hranice. Takže uhneme vpravo a zastavíme před místním konzumem, kde je trochu místa na zaparkování. Chceme si totiž omrknout mediálně nejznámější a nejprofláknutější aquapark v republice, respektive jeho nedostavěné torzo.
O jeho vzniku a dalších okolnostech se dočtete tady: Článek ze serveru Tiscali. Mno, po pravdě nevím, zdali za vznik tohoto zřejmého tunelu státních dotací může zrovínka můj „oblíbenec“ ex-bolševik, nyní modrý pták poslanec Tlustý (taky podle jeho vlastního tvrzení motorkář, zřejmě proto, že si kdysi koupil harýka:-))..), ale stavět aquapark skoro na hřebeni hor, které zrovínka množstvím vody neoplývají, zato zimou ano, tak to by mně osobně bylo podezřelé hned na první oka mrknutí. Škoda že to takhle neviděli naši čačtí volení zástupci… ale co, veřejnejch financí je dost, a to se to rozhoduje o cizích prašulích….
Při pohledu na rychle obrůstající holé zdi si tak představuju, jak se toho chtějí místní radní zbavit. Přebudovat na ubytovací kapacitu? Zřejmě zhola nemožné. Tak nevím, než se to rozpadne, tak to taky bude chvilku trvat.
Jinak je tu krásně, čisté a jasné dopoledne, pod námi sluncem zalité údolí, hezky je tady.
Protože ale toužíme po lepším rozhledu, tak se vydáme po silničce a zároveň i modré turistické na blízký Olověný vrch (dříve Bleiberg, 802 m.n.m.), kde je i rozhledna. Nelezeme dovnitř, a věnujeme se výhledu na Bublavu a okolí pod námi, perfektně nasvícenému. Ještě si přečtu historii místa na tabuli u parkoviště, a je čas razit dále.
Krátká informace o rozhledně
Zamíříme dále na Stříbrnou, ale po chvilce z hlavní odbočíme vlevo na horskou silničku na Rolavu a Přebuz, kde Ranža vykoumal jakousi zajímavou lokalitu, dřívější důl na cín, opředený mnoha pověstmi a fámami, viz: Něco pro fandy temného podzemí.. Do Přebuze vede zkratkou lesní silnička, která tady někde má odbočovat. Jedeme pomalu, koukáme, která že z lesních cest by to mohla bejt. Jedna se Ranžovi pozdává, takže brzdí, zastavuje a študuje mapu. Nakonec usuzuje, že stojí za průzkum, takže se tam prý pojede mrknout. Čumím ještě do mapy, protože se za ním samo na lesňačku nepohrnu, když tu najednou uslyším řádné a nezaměnitelné chřoustnutí, které vydá jen a jen mašina padnuvší na zem. Současně začne Jana řvát, že Ranža leží! A taky jo, válí se vedle mašiny bolestí, zkřivený obličej a tlumeně sakruje mezi sykotem. Musím na Janu dvakrát houknout, než sleze a umožní mi erťáka odstavit na bočák a mazat ku pomoci. S Janou se mi podaří Ala zvednout, škody kromě lehce podřených padáků nevidět. S Ranžou je to horší, motorka mu padla na nohu, již pochroumanou od dřívějšího karambolu. Samozřejmě, musí to bolet jako čert, sám jsem to sice nezažil, ale podvrknutý kotník ano, a ten je proti tomuhle prkotinou. Sakruje, poskakuje kolem, a je nasranej až až. Popravdě, já bych byl taky, doteďka ještě nedoléčená těžká zranění z předloňské bouračky, letos na jaře sice lehčí, ale bolestivá taky, plus další a další, to by poslalo do kolen i značně tužší a zocelenou náturu. Teď jen, jak z toho. Záleží na něm, jak se bude cítit po odeznění první bolesti, zdali to bude na dojetí vlastní silou, nebo nastane druhá varianta, a to ta, že halt tryskem odjedu domů a nechám se někým přivízt autem, které odveze Ranžu domů, a já odtransportuju jeho motorku.
Po chvilce je Ranžovi líp, může i lehce došlápnout, takže si řádně utáhne botu a prej že to zkusíme pokračovat. Ještě se vydá po lesňačce na rekognoskaci, ale za chvilinku se vrací, že po ní to nepůjde.
Pokračujeme tedy dále do kopce až na náhorní planinu, kde lesy skoro zmizí a otevře se široký výhled kolem dokola. Projedeme osadou Rolava a před námi je křižovatka, kde se musíme rozhodnout, co dál. Stavíme na kraji, a Ranža má jasno. Pokračovat celý den je blbost a hazard, takže prej vyrazí rovnou domů a s nohou do octanu. Nabízím mu spolujízdu, ale prej ne a ne, že dojede sám. Ještě ho přemlouváme, že pojedeme spolu, ale nechce. Takže, alespoň se dohodneme, že kdyby lezly tlustý do tenkejch, tak SMS nebo telefonát to jistí, a dorazíme coby dup. S tím se rozloučíme, popřejeme mu šťastný návrat, počkáme až vyrazí a zmizí za prvním horizontem, a jsme zase sami:-((… zatracenej smolík…
Pokračujeme dále přímo po hřebeni, chvilku ještě pátrám po tom cínovém dole, ale i když narazíme na nějaké známky těžby, tak se nám to nedaří objevit. Ale co, snad se sem ještě s Ranžou mrkneme, takže jedeme za svým, čas nepočká.
Kdyby nebylo předchozího temného okamžiku naší pouti, docela bych si to tady a teď užíval. Hřebenová okreska chvilku jede lesem, chvilku se před námi otevře pás náhorních luk, počasí maká na sto procent, paráda.
V Horní Blatné se dáme přímou silnicí na Boží Dar, náhorní planina je tu skoro rovná, jen sem tam terénní vlnka. Podél silnice se motá umělý kanál, zvaný Blatenský příkop, který neměl dřevařské určení, ale byl ve středověku vybudován jako zásobovací, přiváděl totiž pro tehdejší doly nutnou a potřebnou vodu z božídarských rašelinišť do blatenského těžního revíru. Dnes kolem tohoto technického díla vede naučná stezka, jejichž několik zastavení je hned vedle silnice. Stavím tedy na chvilku u můstku, kterým silnice kanál překonává, abychom vychutnali drsnou poezii plání a přečetli si něco o kanálu.
Cílem dnešního dopoledne je dodnes provozní úzkokolejka Kurort Oberwiesenthal – Cranzahl, takže jakmile se na širokém obchvatu objeví šipka vlevo do města, zabočím tam. Koncové nádraží nelze minout, jednak je patrný dlouhý viadukt těsně za zhlavím nádraží, a druhak, šipky vedou. Odstavím mašinu hned vedle kolejiště, trochu stranou, abych nevadil zde točícím busům.
Před nádražím stojí vyvoněná a naleštěná souprava, do které sem tam někdo nastoupí, ale je bez mašiny. Takže se nejprve vrhnu k jízdnímu řádu a zjišťuju, že opravdu deset minut po poledni odsud vlak jede. Hned mi docvakne, že bude nejlíp jet souběžně s vláčkem až na konečnou, tak poznám trať a udělám i něco (spíše více) fotek. Protože je po půl, máme dost času na průzkum nádraží a okolí. V soupravě je řazen taky jeden otevřený vyhlídkový vůz, tak si do něj na chvilku vlezeme na odpočinek a pro pocit, který z českých drah moc (skoro vůbec) neznáme. Přitom Janě nabídnu, ať se sveze vláčkem, že pojedu podél a v Cranzahlu ji zase naložím, nebo třeba o něco dříve. Odmítá s díky, hmmm, docela se jí divím, mě kdyby tohle někdo nabídl, tak beru všema dvaceti:-)). No, asi zase až tak ráda mašinky nemá!
Ještě prolezu nádraží i kolejiště, a je tu pomalu čas odjezdu. Z depa přisupe mašina, opět snad ve stavu lepším než vyjela z fabriky. Halt, na tohle jsou Němci kanóni, z lokomotivy by se nejen obrazně, ale doslova dalo dlabat. Ještě ji připojit, a přesně na čas se dá vlak do pohybu.
Oficiální stránky železniční společnosti, Něco na čtení pro znalé angličtiny
No a když vlak, tak my taky. Naskáčeme na mašinu a svižně se vyhrneme na hlavní, po které mířím co foršrift dovolí dolů svahem. Kouř naznačí, že míjíme vlak, takže v prvním nádraží po cestě, Hammerunterwiesenthalu (km 13,62 trati), jsme o dost dříve. Zastavím trochu výše na náspu, to aby byl přehled, vybalíme foťáky a pak jen čekáme na vlak.
Ten přidusá po chvilce, díky tomu, že jede z kopce ani moc nekouří, jede totiž „na volnoběh“:-)). Fotíme jako zběsilí, ale nejsme sami, ti ve vlaku dělají to samé. Všimnu si jednoho zřejmě těžce postiženého fandy, který balancuje na první plošině hned za mašinou, jednou rukou se drží, druhou třímá foťák a práská jednu za druhou. Všimne si přitom nás, a nadšeně nám mává, divže nespadne tlamou do štěrku.
Študuju mapu, kamže zamíříme na příští fotozastávku, a vybírám nákladiště Vierenstraße (km 5,97 trati, počítáno z Cranzahlu), protože je lehce dostupná a nalezitelná. Dvoukolejná stanice, ve které se dříve nakládalo vytěžené dřevo, je romanticky vsazena do hlubokých lesů na jedné straně a v zeleni ukryté městečko na straně druhé. Odstavím báwo na pusté rampě, vybalíme zásoby a dáme skrovný studený obídek, pěkně ve stínu jehličnanů. Dneska už panuje docela hic, ještě znásobený naším zběsilým pobíháním kolem kolejí. Podle řádu máme čas, vlak přijede za hodnou chvíli, měl totiž křižování dvě stanice výše. Takže si to tady v klidu vychutnáme.
Přesně podle řádu doklouže i sem vlak, fanda z první plošiny opět mává, no a my samo fotíme, každý z jedné strany. To je výhoda, mít s sebou fotící manželku… Počkáme, až vlak opět odrazí, a my zamíříme na koncovou stanici. V Cranzahlu na nádraží se setkávají normální a „úzké“ vlaky, dříve se tu i překládalo zboží nebo celé naložené vagóny. Dnes už je to jen minulostí, nádražíčko je ale i přesto v perfektním stavu. Sotva dojedeme a já se proderu přes koleje, je tady vlak. Z toho je patrné, že i když jede pomalu, finálně zase tak pomalejší ve skutečnosti není, a to jsem jel na mašině, autem by to bylo ještě pomalejší. Na druhou stranu, jel z kopce, že ano….
Tady se rozloučíme nejen s vlakem, ale s celou „Fichtelbergbahn“, je ke druhé, a přeci jen, čeká nás nekrátká cesta domů. Takže, bylo tady hezky, a pakliže sem ještě někdy zavítám, nebudu váhat, nechám nahoře mašinu a klidně si dám rundu vlakem sem a zpět. Dle mého názoru je tahle dráha zářným příkladem, jak má úzkokolejná lokálka v jedenadvacátém století vypadat. Perfektní stav svršku, udržované budovy, plus vozidla ve špígl-nýgl pořádku, navíc obsažný jízdní řád a akční vlaky, to vše zasazené v horském nebo jinak atraktivním prostředí, tak na to „mají“ i některé naše lokálky. Teď jen chtít a mít vůli do toho nacpat potřebné prachy. Že to, sice pomalu a ztuha, jde, je vidět na příkladu JHMD (to by bylo abych si neohřál polívčičku…).
Stejnou cestou se vracíme na hraniční přechod, a pak už je to jen a jen o jízdě. První etapa přes Jáchymov a Karlovy Vary je ještě zpestřena alespoň pěkným okolím, kladenská výpadovka už je věc známá a tak už aby byla za náma. Z důvodů testu nasadím tempo trochu vyšší než je dovolené (popravdě, držím tak 140-150, samo ve vesnicích jedu těch normálních 50-60), takže to alespoň odsejpá, přesto jsem více než překvapen hodnotou průměrné spotřeby. Ta činí 4,73 litrů/100 km, a to jsem ještě na zkoušku tankoval jen „nouzovou“ pětadevadesátku. Hmm, zřejmě dobrej oddíl…
Opět z důvodů testu obratnosti ve městském provozu to vezmu domů direktně hýčmo přes centrum, což i s ohledem na ještě nezačatou víkendovou špičku proběhne takřka nepozorovaně. V náručí rodného dvorku přistáváme v pohodě a v pořádku.
Epilog
Co dodat závěrem? Velká spokojenost, byla by stoprocentní, nebejt Ranžovy failure. Díky tomu, že žijeme na východním okraji Práglu, nejsou Krušné hory zrovínka tím cílem, kam bychom mířili často. Jsou to hory plné nejen klasických přírodních krás, ale díky lidem tam žijícím (ať už na té či oné straně) obsahují i značné množství technických i jiných památek, vytvořených člověkem. Hřeben Krušných hor je zvláště z německé strany hustě protkán kvalitními šotolinovými cestičkami, bohužel však pro nás nedostupnými asi jako kdyby byly na Marsu. Zákazy, jak jinak... ale kdo by byl tvrďák, určitě by si tam na mašině pěkně pojezdil. Já to ale zkoušet nebudu, tlačit na pilu není nutno, a když, tak se na ně vydáme s Janou na kolech, to by bylo taky fajne.
A přidá-li se k tomu všemu výše uvedenému i příslovečný německý pořádek a čistota, dá se říci, že je tu co navštěvovat a obdivovat ne jeden, ale třeba i deset víkendů:-). To koneckonců je vidět i na mapě sobotního výletu. Když si ji zručný čtenář promítne do automapy, zjistí, že jsme toho zase tak moc neprojeli, tedy plošně. Ujeli jsme necelé dvě stovky kilometrů, ale strávili jsme tím celý den (a to jsme se přitom neflákali někde po putykách na obědě) a viděli víc než dost. Inu, někdy je lepší zapomenout na bezobsažné hltání kilometrů (k čemuž zhusta motorkoví kamarádi a kolegové podvědomě tíhnou) a pěkně podrobně si určenou oblast prozkoumat. Budu se tohohle modelu držet i propříště.
Takže, spokojenost, a když to teď v dlouhé bílé zimě píšu, tak i Ranža už je OK. Jediné, co je definitivně v temnotě dějin a prachu zapomnění, je jeho Al, skončivší totálním a jezdcem nezaviněným rozstřelem o týden později. Ale to už je jiná story. Nám, aktérům krušnohorského kroužení, lze jen popřát obdobné a jen a jen příjemné zážitky v té letošní i příštích sezónách v jedné stopě:-))… pakliže tělo bude sloužit….
JiB a Ranža
|