BLOGY REDAKTOROV A ČITATEĽOV

Ondra Veselý – 22-letý absolvent Jedličkova ústavu, člen občanského sdružení MC Outdoors Riders, se rozhodl navázat na úspěchy svých předchůdců Jany Fesslové (expedice Blue Land 2009 – 2300 km indickým Himálajem, průjezd sedla Khardung La – 5606 m.n.m.) a Zdeňka Krupičky ( 10 000 km Sidecar Ride 2008 do Casablanky), a v pondělí 16.8.2010 se vydává na sajdkárovou expedici Titicaca 2010 do jižní Ameriky.

Průvodcem Ondrovi a řidičem sajdkáry bude Radek Kriegler, organizátor 5-ti letého projektu vozíčkářských expedic na 5 kontinentů a nositel myšlenky založení moto muzea s cestovatelským klubem pro handicapované motorkáře.

Posádku čeká 2800 km v náročných terénech Andských velehor, výchozím místem bude Arequipa v Peru, prvním cílem jezero Titicaca. Poté se přesunou do Bolívie, navštíví město v kráteru sopky La Paz a vydají se na nebezpečnou silnici smrti z La Pazu do Coroica. Po projetí peruánského Altiplana je čeká návštěva inckých památek v Cuzcu, Olytambu a mekka všech jihoamerických cestovatelů – Machu Picchu. Na cestě zpět do Arequipy čeká cestovatele opět průjezd přes Andy a návštěva nejhlubšího kaňonu na zemi Colca, kde je možné sledovat jihoamerické kondory.

Ondra Veselý a Radek Kriegler plánují se sajdkárou navštívit vesnici Pukamarka, kde aktivně pracuje Nadace Inka Peru paní Dr. Vilímkové. Mediální podpora této nadace je i humanitárním aspektem celé expedice.

Cestovatelé využijí k cestování po jižní Americe speciál, který bude sestaven z pronajatého motocyklu KLR 650 a sajdkáry Velorex 562, kterou si zaslali letecky do Peru.

Sajdkárová vozíčkářská expedice Titicaca 2010 je pořádána k příležitosti výročí městské části Prahy 6, která oslaví 90 let své existence v září tohoto roku.

Záštitu nad konáním expedice převzal: MUDr. Pavel Bém, primátor hl.m.Prahy.

NOVINKY O EXPEDICI TITICACA 2010 na webu Ondry Veselého - vozíčkáře z Jedličkárny! Více....

01.08.2010 23:54

Spolupráce s BBC na expedici Titicaca nám nevyšla, tak snad příště...

Zpět

Další vozíčkáři,kteří se nechali inspirovat našimi jízdami a akcemi. Pavlík se účastnil se svým kamarádem Ondrou už hodně akcí - poprvé s námi vyjel do náročných podmínek zimního Elefantentreffenu na Webrovku, nejnověji se chystá si zařádit se sajdkárama a jeepama na Zebíně...

Jarda je sportovec, který závodně hraje ragby - jeho šance přijde na podzimním sajdkárovo - horolezeckém srazu, kde se v trojboji chystá porazit zdravé horolezce a projevil zájem o účast v expedici Europa Cross Roads 2011.

Společnost Astorie a.s. je hlavním sponzorem sdružení a pomocí svého provizního systému financuje aktivity sdružení - jakoukoliv pojistnou smlouvou, kterou uzavřete s Astorií s kodem MCOR, pomáháte vozíčkářům plnit jejich sny. Více....

Letenky do Peru lze zakoupit nejlevněji u společnosti AIR EUROPA. Doporučujeme let z Londýna - cena z Madridu je o poznání vyšší. Tuto informaci jsme našli na serveru www.hedvabnastezka.cz.

Dnes jsme prostřednictvím Larse zakoupili vnitrostátní letenky na let Lima - Arequipa a zpět. Cenově to vychází nastejno s busem jen je to o 14 hodin kratší...zajímavostí je, že na evropské IP adrese se stejné lety nabízí za trojnásobné ceny než na peruánské... i při příjezdu na letiště a zakoupení letenky na další den přímo na místě vás to vyjde mnohem levněji...

Po pětidenním cestování čtyřmi letadly přes 2 kontinenty, 3 hlavní města a jednu velkou louži jsme se ocitli v městě Arequipa ve výšce 2300 m.n.m, kde čekáme na připojení sajdkáry firmou Peru Motors. Naše cestovatelské zážitky z přesunu do jižní Ameriky najdete zde. Z jihoamerické Arequipy čtenáře serveru Motoroute zdraví Ondra a Radek.

Po příletu do peruánské Arequipy máme dostatek času na prohlídku tohoto nádherného výstavního města. Trávíme zde celkem čtyři dni, a využíváme čekání na přimontování sajdkáry k návštěvě klášteru Catalina a také Colca Canyonu – zatím jenom busem, ale i tak to byl zážitek přenáramný.

Arequipa leží v nadmořské výšce cca 2300 m.n.m a má nádherné náměstí Plaza de Armas lemované domy s arkádami, kostely a katedrálou. Všechny budovy jsou zhotoveny z bělostného kamene sillaru, a proto se Arequipě říká bílé město. Uprostřed náměstí jsou květinové zahrady s palmami, fotografové, kteří nabízí své služby, mnoho turistů i bronzový vodotrysk, v němž si dopřávají sprchu hejna holubů. Náměstí kromě katedrály ze 17.století lemuje Casona Flores del Campo a nádherně řemeslně zpracovaný kostel Iglesia La Compania.

V sobotu navštěvujeme také klášter Santa Catalina – nejslavnější a nejprestižnější církevní stavbu v celém Peru. Je zde mnoho schodů a nádherné zdi poseté lucernami a zbarvené do modra a oranžovočervena. Pobyt v klášteře byl ve své době prestižní záležitost a dostávaly se zde jen dcery ze zámožnějších rodin, které uvnitř kláštera měly své domečky, honosný nábytek i služky. Klášter výměnou za desátky nabízel modlitby a odpustky a tak bylo o vzájemný prospěch postaráno. V dnešní době stále v klášteře žije v uzavřené části 30 jeptišek ve věku 18 – 90 let (tedy tvrdila to cedulka na zdi, ale nevíme jak tam visí dlouho a jaký vlastně je věk nejmladší jeptišky...).Ondrův komentář k životu v klášteře je, že neví, jak to mohli vydržet být pořád zavřený – čemuž dávám za pravdu, obzvlášť když slyšíme jak sem doléhá ruch a muzika z města, které klášter obklopuje.

Město Arequipa leží v těsném sousedství vyhaslých sopek El Misti, Picchu Picchu a pohoří Chachani, které se nad městem vypínají do výšky téměř 6000 metrů. S výstavností náměstí a církevních budov ostře kontrastují jeho okrajové čtvrti – vyjíždíme na jednu z mnoha testovacích jízd sajdkáry směrem k sopce El Misti a je to pořád do kopce. Motocykl, kteří jsme společně s Geertem přejmenovali na Jawasaki má sil dost, a tak nás vyváží do čtvrtí, které se jen těžko dají odlišit od sběrného dvora komunálních služeb, a kde po naší sajdě každou chvíli vyjede nějaký toulavý pes. Bohužel sajdkára ještě není dostatečně vyladěná, a tak se správným předpokladem, že mechanik Carlos v neděli pracovat nebude, se vydáváme na jeden a půl denní výlet do Colca Canyonu busem.

Necháváme se odvézt taxíkem v 1 hod. ráno na Terminal Terrestre a už za půl hodiny šupajdíme busem směr Colca Canyon, abychom nezmeškali ranní lety kondorů. V autobuse mrzne až praští, a tak postupně předávám Ondrovi své svršky – vyjeli jsme rozespalí a Ondra pozapomněl, že venku je téměř mráz, a že náš bus asi nebude mít evropské parametry.

Po dvouhodinové cestě po asfaltu, kterou jakž takž prospíme, začíná tankodrom a po dalších dvou hodinách projíždíme vesnicemi v horách,které mají obrovské kostely – pozůstatek slávy ze 17. století, kdy zde Španělé těžili stříbro. V šest hodin ráno nás autobus vyplivne na Cruz del Condor – vyhlídce nad Colca Canyonem, kde je možné sledovat kondory. Somrujeme od řidiče deku pro Ondru a hledáme místo, kde bychom se ukryli před studeným větrem – slunce za chvíli začne vycházet, a tak pobíhám po okrajích kaňonu dílem abych se zahřál (Ondra má už moji bundu i mikinu a tak mi zbylo jen tričko a tenký rolák..) a dílem, abych našel hezké místo na fotku s vycházejícím sluníčkem. Postupně se shromažďuje na Cruz del Condor víc a víc turistů a také prodavaček suvenýrů v typických peruánských oblečkách s kloboučky – dáváme se snídani a teplý čaj, které tu pohotově dovezla jedna z babiček. Už je skoro deset a kondoři pořád nikde, když najednou jich vylétlo celé hejno a začali kroužit nad údolím – tak jsme se dočkali...

Teplota mezitím stoupla na příjemných 20 stupňů, ale nám je pořád zima a postupně přikupujeme čepice, deky a další věci na zahřátí. K poledni se chceme vydat na cestu zpět, ale autobus, který nás přivezl je nacpaný až k prasknutí a tak musíme stopovat. Naštěstí jsme ukecali místní biletářku (jejím úkolem je obíhat hrany kaňonu a od návštěvníků vybírat 35 soles) a ta nám dohodila jízdu v turistickém busu, který má navíc výhodu, že zastavuje na zajímavých místech a komunikativní průvodce všem vysvětluje jak je to tu úžasné – např.že při jízdě ke Colca Canyonu musíte překonat stejnou nadmořskou výšku jako má nejvyšší hora Evropy Mont Blanc a tudíž když už jste byli tady, tak zdolat Mont Blanc bude pro vás hračka.

Ondra je grogy a tak většinu jízdy zpět do Arequipy prospí, já obdivuju malebné údolí plné předinckých teras uprostřed vysokých horských masívů, stáda lam a místní obyvatele, oblečené do typických oděvů s kloboučky.

V pondělí se rozhodujeme odstěhovat se se všemi věcmi do dílny ke Carlosovi a oblečeni v motorkářském s baťohy na jeho zahrádce čekáme celý den na dokončení namontování sajdy (prý zaručená metoda jak přinutit peruánského mechanika pracovat na vašem stroji), a je to tak – ve 4 hodiny odpoledne konečně odjíždíme na testovací jízdu, abychom se za pět minut vrátili, protože motorka má prázdnou nádrž – věru důkladně připraveno na předání zákazníkovi. I tak sajda pořád není v pořádku a tak nutím Carlose vzít do ruky svářečku a vysvětluji kde je potřeba sajdu zpevnit.

Konečně se vše podařilo a odjíždím za Ondrou, abychom v úterý ráno mohli vyrazit směr Puno.

Slavnostně naladěni vyrážíme na první motorkářský den, sajdkára je naložena až k prasknutí, tankujeme plnou a jedeme překonávat první metry převýšení. Jedeme piánko a tak když Ondrovi zastavuji na první hezké vyhlídce na sopku El Misti, tak ho málem musím budit – prý cestou téměř usnul. Stoupáme po levé straně pohoří Chachani (6075 m.n.m.) a u vesnice Caňahuas se odkloňujeme od cesty, která vede na Chivay a ke Colca Canyonu a pokračujeme podél rezervace Salinas-Aquada Blanca. V Imatě poprvé doplňujeme benzín – děda prodává benzín přímo ze sudu a nalévá ho do konvice a z té přímo do nádrže. Motorka šlape jako hodinky a tak se za chvíli ocitáme u Laguny Lagunillas – připadáme si jako na safari – nádherné jezero plné plameňáků, okolo pasoucí se lamy, to vše lemováno krásnými skalami, travinami a horskými štíty – malebné místečko na to dát si tady obědovou piknikovou přestávku. Naše zásoby však čítají jen pár sušenek a tak volíme přesun dál k vesnici Santa Lucia.

Zastavujeme na oběd a všímáme si poloprázdné pneumatiky na zadním kole – než jsme dojedli hustou polévku z hlavního menu místní restaurace, které byla tak hustá, že ji Ondra ani nemohl sníst, tak zadní pneumatika je prázdná. Naštěstí místní policie nám asistuje a vysvětluje v pneuservisu, že se nám mají přednostně věnovat a tak než dojíme druhé jídlo, guma je přezutá. Prý byla špatně zalepená a tak museli jen opravit předchozí defekt. Děkujeme jak umíme a nutíme opraváři i jeho manželce, která mu asistovala, pár solů, a vydáváme se směr Puno. Opouštíme přenádherné hory a také železnici, která si to s námi šinula přes hory jako by se nechumelilo, loučíme se stádama lam a přijíždíme k rovinaté Juliace – před průjezdem tohoto města nás všichni varují – je opravdu špinavé, ocitáme se v dopravní zácpě, ale naštěstí nás nikdo neatakuje (kromě ostatních aut, rikší a motorek – platí zde pravidlo, vecpi se kam můžeš jinak nejedeš...).

Následuje několik posledních desítek kilometrů a konečně zastavujeme na vyhlídce nad Punem a kocháme se pohledem na jezero Titicaca. Je nádherné a je takové jak jsme si jej představovali – malé moře obehnané štíty hor. Za pár minut již kotvíme v hotelu Europa, kde se nás ujímá manažer Leo, a také poskytuje Ondrovi ubytování zdarma.

Ostrovy UROS jsou na programu dalšího dne. Ráno v devět nás vyzvedává bus a veze do přístavu, kde přesedáme na člun, který nás veze k ostrovům. Plavba trvá jen 25 min.a již vystupujeme na rákosy, z něhož je celý ostrov upleten. Vozík se trošku boří, ale po zadních kolech se jet dá. Indiání kmene UROS se na tyto ostrovy uchýlili po prohraném boji s jinými kmeny, žijí tady po staletí, mají svou školu, restauraci i společenskou místnost.Živí se rybařením a turistickým ruchem – za peníze předvádějí svůj původní styl života. Mají zde i sluneční kolektory, telefon a televizi – zatím chybí internet. Ostrovy mají své kouzlo, a i když se jedná o takový malý skanzen, nám se rákosové ostrovy a jejich obyvatelé líbí. Ostrovů je hned několik, a tak se vezeme rákosovým kataramanem na další ostrov, kde si můžem dát i drink. Plovoucí ostrovy jsou ukotveny do země, aby neodplavaly a jsou tvořeny vrstvou kořenů rákosů a příčným kladením jejich stonků na sebe. Výhodou je, že když vás naštve váš soused, můžete se odříznout a odplavat se svou částí ostrova o kus dál...

Po návratu z jezera Titicaca se přesunujeme do vesnice Copacabana na hranice z Bolívíi – naším cílem je La Paz – největší město v Bolívii. Na hranicích se dozvídáme nemilou zprávu – sajda u motocyklu není zaregistrována v techničáku a navíc by musel být přítomen i majitel motocyklu - nemůžeme tedy projet do Bolívie. La Paz nás ale láká, a tak volíme přesun autobusem a necháváme motocykl zaparkovaný v Punu. Dojíždíme do La Pazu až pozdě večer a překonáváme jezero Titicaca na nějakém voru, na který najede celý autobus. Ondra polemizuje o tom, co když se utopíme, a navrhuje, že bude lépe otevřít okýnko, abychom mohli vyplavat – nakonec vše dobře dopadne, a my se další den procházíme po ulicích La Pazu. V respektivě je sjíždíme dolů, protože jsou tak prudké, že nahoru jít pěšky prostě v kombinaci s dýchacími potížemi z nadmořské výšky pro středoevropany nelze.

I tak nám učarovává náměstí s katedrálou, kde Ondru odchytnou místní školačky a chtějí se s ním vyfotit, navštěvujeme také muzeum místních tradic a folklóru, kde obdivujeme mistrnou práci tkalců a specifika jednotlivých bolívijských regionů. K obědu si dáváme Frikase, což je chutná pálivá polívka s těstovinami a kusem masa.

Procházíme se ulicemi La Pazu celé dopoledne, navštěvujeme tržiště i náměstí a obdivujeme jak ty lidi mohou takhle žít a prodávat – na ulicích je spousta krámků, autobusy a collectivos jezdí jeden za druhým - všude je dopravní zácpa, do toho lidi sedící na zemi a čtou noviny nebo snídají či obědvají, prostě mumraj a chaos. Prodíráme se tím s vozíkem a občas máme co dělat,abychom uhnuli včas autu nebo nepřejeli nohu prodavačce sedící na zemi.

Bohužel na cestu Yungasem do Coroica nám díky zdržení v Arequipě nezbývá dost času, a i když si pohráváme s myšlenkou zapůjčení motocyklu a projetí to na sólu, nakonec vzdáváme tuto lákavou atrakci a vracíme se nočním busem zpátky do Puna.

Cestou obdivujeme výhledy na město La Paz – je opravdu rozprostřené v údolí, které připomíná kráter sopky a o pár hodin později se již kocháme výhledy na jezero Titicaca – poslední přesun busem z Copacabany do Puno je sice se společností vzletného jména Panamerica, ale busem z padesátých let, kde není místo na nohy, a tak sedíme zkroucení na sedačkách další 3 hodiny. Vozík se veze na střeše autobusu, ale naštěstí nikde neslítnul, a tak padáme do postelí unavení z krasných zážitků i náročného dne. Již se těšíme na další den, kdy začínáme s přesunem z Puna směrem na Cuzco, a čekají nás věže Sillustani a další incké památky.

Reportáže z průběhu expedice část 3. a 4. Puno - Cuzco - Machu Picchu - Nazca - Cotahuasi

Z Puna vyrážíme na další objevování peruánské přírody a starobylých inckých památek. Loučíme se pohledy s jezerem Titicaca a již za necelou půlhodinu odbočujeme ze silnice, která nás vede do Cuzca, na odbočku k magickému místu Sillustani.

Rovinu vystřídalo zvlněné pohoří a již přijíždíme k věžovitým hrobkám Chullpas v Sillustani, které jsou postaveny na jednom z pahorků a shlíží na velké jezero Umayo obklopené skalistými horami.

Posvátné hrobky jsou kamenné bílé věže vysoké až 10 metrů, některé jsou až 5000 let staré a v Sillustani je možno shlédnout jejich největší seskupení - jinak jsou rozesety po celém pobřeží jezera Titicaca. Původní obyvatelé Indiáni Colca zde pohřbívali své zemřelé a později tuto tradici převzali i Inkové. Inkové stavěli věže, kdežto Colcové stavěli hrobky ve tvaru půlkruhu.

Po prohlídce Sillustani se vracíme zpět na cestu z Puna do Cuzca a vyrážíme zdolávat první kilometry z naší dvoudenní cesty do Cuzca – centra starobylé incké civilizace. Jízda je bezproblémová, ubírá se náhorní plošinou ve výškách cca 3000 – 4000 metrů, ale díky delšímu pobytu v Punu a v La Pazu jsme již aklimatizovaní, a tak nemáme žádné zdravotní komplikace.

Obdivujeme vysoká pohoří, které lemují naši cestu a ke konci dne projíždíme sedlem, které společně s námi zdolává i železniční trať vedoucí přes celé Altiplano přes Cuzco, Ollantaytambo až do Aquas Alientes – výchozího bodu ke zdolání Machu Picchu a také do stanice Hydro Electrica – nejzazšího bodu této trasy, o které bude řeč později...Vlaky v Peru nedosahují vysokých rychlostí neboť většina jejich tras je vedena hornatou krajinou a často jsme viděli železniční trať, která se kroutí městy a pohořími a zdolává velká převýšení.

Po přespání v Sicuani začínáme stoupat do stále hornatějšího terénu. Rozhodujeme se udělat malou odbočku do okolních kopcovitých úseků, protože nás zaujala silnička – stezka uprostřed vysoké hory ne nepodobná silnici smrti v Coroicu a tak se k ní chceme dostat. Navíc má být poblíž známý incký most, který nás také láká. Motocykl má síly dost a tak začínáme stoupat do prvních serpentýn.... když tu v prudké zatáčce povoluje svár, o kterém Carlos s Geertem tvrdili, že vydrží vše.... chjo... musime si nechat zajít chuť na další úseky této nádherné asfaltové silničky a jedeme zpátky do údolí.

V první vesničce nás zaujala hromada haraburdí pocházející ze všech možných aut a tak tam zastavujeme a ptáme se zda mají svářečku. Mají a vypadá to, že nám pomohou zpevnit konstrukci sajdy tak, abychom jsme se již nedostali do podobných problémů. Hledáme společně vhodnou železnou tyč, nejdřív přinesou tenkostěnnou trubku z nějakého auta, což nevyhovuje, až nakonec nalézáme bytelnou železnou tyč, která očividně sloužila jako páčidlo či hever, a tu zkracujeme a vytváříme pomocný rám, který zpevní zadní připojení sajdkáru. Ještě chvíli probíhá španělsko anglicko česká konverzace (každý něco melem svou řečí a mocně posunkujeme) na téma zda zpevnit rám či ne, pak ale podléhají mé výmluvné argumentaci a navaří nám to podle našich představ. Po krátkém prolustrování kolik jsme zaplatili za pronájem sajdkáru nám účtují sazbu v přepočtu cca 200 Kč a my můžeme s klidem vyrazit na zdolávání dalších úseků naší expedice, které budou čítat nejenom lehké asfaltové silničky, ale také náročné offroadové vložky.

Ondra zvládá jízdu bezproblémově, a když už sedí v sajdě, tak raději jede co nejdéle. Vozík máme připevněný na nosiči motorky a na něm ještě náš batoh, kolečka od vozíku jsou na zadní části sajdkáru. Téhož dne odpoledne dorážíme do Cuzca a zastavujeme u nejbližšího obchůdku doplnit zásoby a zavolat Jose Manuelovi. Ten za chvíli přijíždí nás vyzvednout a my jedeme za jeho Broukem do vesnice Chinchero, kde se nachází Pucamarca – sídlo Nadace Inka Peru. Jose vede jeho pobočku v Cuzcu a má na starosti školu v Pucamarce. Nadace pomáhá nadaným studentům se stipendiemi a podporuje vzdělávání dětí v této části světa. Jelikož jsme se v Praze dohodli s paní Olgou Vilímkovou, že bychom rádi podpořili jejich nadaci formou mediálního zvýraznění jejich záslužné práce a následných společných přednášek a výstav o expedici a nadaci, těšíme se na prohlídku školy i jejího zázemí. To jsme ještě netušili, že se nám školička stane i zázemím na několik dalších dnů naší expedice....Prohlížíme si obrázkové knížky ve španělštině na kterých je Pražský hrad a Malá Strana a dýchá to tu na nás domovem. Učebny jsou vzorně uklizeny a kromě knih, stolů a počítačů jsou tu také šicí stroje, kde si mohou děti něco vyrobit na sebe.

Za chvíli již přibíhá skupinka dětí a společně s Jose Manuelem sedlají sajdkáru, aby si vyzkoušeli tento neznámý dopravní prostředek. Je u toho hodně veselí a Jose nám také ochotně pomáhá dotahovat šrouby a poskytuje nám cenné rady jak zítra zdolat Machu Picchu.Škola se sestává z hlavní budovy a dvou vedlejších z nichž jedna slouží také jako počítačová učebna, kam za chvíli přináší Edison s Davidem (Josého zástupci) dvě postele – nakonec zde strávíme celkem tři noci a škola nám slouží jako základna pro průzkum nádherného kraje v okolí Cuzca.

Dostáváme dobrou večeři a jdeme spát, abychom se připravili na zítřejší offroadový přesun do stanice vlaku Hydro Elektrika. Na řadu přichází Ondrův spacáček a bunda od Hudyho – v noci jsou teploty k nule a školička nemá žádnou izolaci, nad futry i nad kamennými zdmi zakrytými slaměnou střechou jsou deseticentimetrové fuky, takže se musíme opravdu pořádně zachumlat do spacáku a v mém případě zalehnout pod těžké peruánské deky, kterými se zde řeší topení – marně byste hledali radiátory či přímotopy, na všechno stačí 3-5 silných dek.

Ráno se vydáváme na průzkum silnice směr Hydro Elektrika. Při návštěvě Machu Picchu máte 2 možnosti. Můžete si buďzaplatit za cca 330 USD výlet u cestovky pro 2 osoby, do kterého jsou zahrnuty poplatky za odvezení dodávkou z Cuzca do Ollantaytamba, pak jízda vlakem do Aquas Allientes, bus z Aquas na Machu Picchu, vstupenka, průvodce a cesta zpět. Začínáte ve 4 hodiny ráno, na místě jste cca 3 hodiny a návrat je v 9 večer.

Nebo máte druhou možnost – zvolit si náročnější cestu do stanice vlaku Hydro Elektrika, dojet do Aquas vlakem za půl hodiny z druhé strany, přespat na místě a druhý den navštívit Machu Picchu a vrátit se zpět. Jelikož nás lákaly náročné offroadové terény, rozhodli jsme se, že prozkoumáme silnici přes sedlo Nevado do Santa Teresy a ke stanici vlaku Hydro Elektrika.

Sjíždíme nejprve z horského Chinchera dolů k řece Urubambě a na půli cesty odbočujeme k inckým nalezištím Moray, které z výšky připomínají kolo rulety. Zříceniny tvoří nádobovité prohlubeniny v zemi, domníváme se, že jsou to solné doly, a teprve průvodce vše uvádí na pravou míru.

Cestu lemují výhledy na ledovec Chicon, který společně s ledovcem Veronica patří mezi nejvyšší vrcholy Cordillera Urubamba – pohoří, které leží podél řeky stejného jména. Po projetí města Urubamba v údolí pokračujeme podél řeky až do slavného městečka Ollantaytambo – výchozího bodu pro turisty k cestě na Machu Picchu. Městečko ležící v nadmořské výšce 2300 metrů je turisty opravdu přeplněno, všude jsou krámky a prodavači nabízí čepice, rukavice, deky, keramiku, pohledy, flétny, trička.

Nás zaujaly stupňovité terasy na konci náměstí - jedná se o pevnost panovačné incké říše, která zde vládla až do roku 1530, kdy podlehli inkové španělům. Městečko bylo pojmenováno podle legendárního inckého generála Ollantaye, který se postavil na odpor proti Velkému Inkovi Pachacutekovi kvůli lásce k jeho dceři, princezně Nusta Cusi Collyu. Město nechal pravděpodobně postavit sám Velký Inca Pachacutek jako své soukromé vlastnictví a zároveň jako pevnost, která měla strategickou pozici při vstupu do dolního údolí řeky Urubamby a do amazonského pralesa.

Po prohlídce pevnosti vyrážíme na další cestu. Již průjezd Ollantaytambem má odradit případné zájemce od pokračování po silnici – v celém městečku není kus rovného asfaltu, všechny silnice jsou zde udělány z hrubých kamenů takže to pořádně hopsá a dát se jet jen superpomalu. Vůbec se v Peru často setkáte ze zpomalovacími příčnými pruhy na začátku a na konci vesnice a to dokonce i na hlavních tazích – snad jen nově budované silnice tyto pruhy již nemají, ale značky upozorňující na jejich přítomnost tam stále jsou. Ondrovi sice vadí, že pořád zpomalujeme a musíme se rozjíždět, ale proti hlavním tahům v Ladakhu jezdíme v Peru z větší části po nově zbudovaných silnicích.

Ne však následujících pět dní – to nás čekají opravdu zajímavé offroadové úseky při zdolávání cest k Machu Picchu a další nádherné cesty a stezky v okolí Cuzca. Domníváme se, že dvěstě kilometrů dlouhá etapa do Santa Teresy a Hydro Elektrika bude pokračovat tankodromem hned za Ollantaytambem, a že po projetí prvních pár desítek kilometrů se pokorně vrátíme na vlak, jaké je však naše překvapení – hned za městečkem tankodrom končí a silnice se mění v nádherné serpentýny, které vedou úžasnou přírodou na sedlo ve výšce 4200 m.n.m.. Ještě po sjetí sedla na druhou stranu asfalt pokračuje dalších 20 km, a my si připadáme jako v Alpách – nádherné výhledy a rychlejší jízdu nám kazí jen počasí – leje jako z konve už od Ollantaytamba a tak celý průsmyk jedeme cca 4 hodiny v dešti. Pak ale déšť ustává a stejně tak končí i nádherná alpská autostráda. Hups, a už se jede po šotolině, zatím ještě široká zatáčkovitá silnice, protože se zde budují nové úseky asfaltového koberce, a povrch je uválcovaný a okraje silnice zpevněné. Zbytek dne až do večera už jedeme po klasických kamenitých stezkách, které jsou občas zpestřeny brody, a hlavně nejsou vůbec rovné, nehledě na absenci jakéhokoliv značení, takže se musíme čas od času zeptat okolo projíždějících aut na další cestu.

Ovšem i tam, kde je jakákoliv absence značení kam jedete, nechybí na skalách a hliněných domech ručně namalovaná loga hlavního telekomunikačního operátora v zemi. To se nám moc nelíbí, stejně tak jako je naším poměrům nezvyklá kampaň jakýchsi politiků či sympatizantů nějakého hnutí, která se projevuje jednak demonstracemi ve formě skupiny lidí a jednoho z tlampačem a druhak po městech a vesnicích jezdí auta s osádkou vyřvávající svá hesla přes hlasitý zesilovač. Těchto pochodů a kampaní jsme v Peru viděli víc než dost. Sympatičtější, ale pro provoz na silnicích ne přiliš vhodné, byly pochody typu svatby či náboženské oslavy, kdy hudební kapela a tanečníci a tanečnice zablokují silnici protože prostě tudy prochází jejich oslavný průvod. Na takové tanečky se často nacvičuje a z ulice můžete zahlédnout studia, kde se vlní v rytmech a bez krojů lidé všech možných věkových kategorií.

Naštěstí na naší cestě k Machu Picchu je docela provoz, turistické dodávky a jejich osádky směřující do Hydro Elektrika nám fandí, a tak jedeme pořád správnou cestou.Vždycky auta předjedeme když si dávají přestávku v nějaké vesnici a my se pomaleji šineme pořád dál. Oni nás pak doženou a tak na sebe máváme a ujišťujeme se, že vlak v Hydro stihneme... Dokonce když v jedné vesničce na náměstí neodbočíme správně tak nás lidi zastavují a ukazují správnou cestu k Hydro Elektrika - sajdkára si v těchto úsecích vydobyla patřičný respekt a zájem, a tak počet našich fanoušků roste úměrnou řadou k neprostupnosti terénu. Cesta už nemá se silnicí nic společného, jedeme blátivými vesnicemi,překonáváme brody, pak vysokými srázy nad řekami v údolí – nejhorší jsou úseky, které jsou tak nerovné že sajda skáče ze strany na stranu a cestička se zužuje na pouhé tři metry s občasným rozšířením pro vyhnutí aut, ale navíc se občas nahne směrem dolů k řece – mnohokrát musím sesednout ze sajdy a projít s ní takovým úsekem, protože hrozí převrácení na více zatížené straně motocyklu – Ondra je o pár kilo lehčí, ale hlavně zde působí nepoměr váhy motorky a sajdkáry. Na posledních 50 kilometrech cesty jedeme terén svojí obtížností srovnatelný se silnicí smrti z La Pazu do Coroica, a tak si tyto úseky přejmenováváme na naši Silnici smrti.

Konečně po dalších šesti hodinách trápení nás i stroje se ocitáme 2 kilometry od stanice vlaku Hydro Elektrika, kde se musíme zapsat do místních evidenčních knih a zároveň vyřešit problém kam se sajdkárou po dobu kdy budeme na Machu Picchu. Naštěstí přijíždí jeden sympatický řidič dodávky, který nám už radil kudy jet a posunkuje, ať na něj počkáme, že odveze turisty na vlak a vrátí se pro nás a zařídíme parkování. Taky že jo – za chvíli je zpátky a jede s námi pár kilometrů zpět, abychom zaparkovali motorku u místní paní co tady žije v plechovém domečku i se svými dvěma malými dětmi.

Pak nás odváží na nádraží a pánové a dámy motorkáři – pro prožitém pekle na motorce začíná peklo jiné – jsme v tropickém pralese plném nádherných palem a všude na nás útočí malé mušky – jsou jich hejna, a za chvíli jsou naše nepokryté části těla zavaleny malými nepřáteli a jediná obrana je zůstat v pohybu a nebo se co nejvíce obléct – my sice máme na sobě ještě dvojité vrstvy z chladných úseků na vrcholu průsmyku, ale volíme raději nesnesitelné vedro před poštípáním těmito malými nepřáteli. I tak máme na obličeji a pod rukávy pár záškodníků což se následujících pár dní projeví nutkavým svěděním těchto malých ranek.

Naštěstí po hodině a půl čekání na vlak v bezprostřední blízkosti zázemí elektrárny s peronem plným prodejců a turistů začíná být již tma a mušky jsou spát, a tak se zbytek cesty odehrává v relativní pohodě – vlak si to ve tmě šine cik cak do kopce, aby nás po hodině jízdy za cca 150 Kč na osobu dovezl do Aquas Alientes – městečka pod Machu Picchu. Ještě kupujeme jízdenky na zítřejší autobus (cca 2 x 15 min jízdy za 320 Kč ) a vstupné na citadelu, které stojí přibližně 800 Kč, a jdeme spát.

Ráno v 6 hodin již vyjíždíme prvními busy směrem nahoru, a po projití bránou se oddáváme kochání nad neuvěřitelnou rozsáhlostí komplexu Machu Picchu zahalenou do ranních mlh.

Machu Picchu je úchvatná incká citadela postavené z bílé žuly a zasazená do dramatické krajiny mezi dvěma špičatými vrcholy, jež vyrůstají z hlubokých údolí řeky Urubamby. Pro svět ji v roce 1911 objevil americký vědec Hiram Bingham. Citadelu nechal postavit Velký Inka Pachacutec v polovině 15.století jako rituální a zemědělské centrum. Jednotlivé paláce, chrámy, skladiště i obytné prostory propojuje více než 100 pater kamenných teras. Jedná se o nejzajímavější architektonickou perlu jižní Ameriky a zároveň o největší skvost incké civilizace.

My s Ondrou ale musíme vyřešit problém jak se dostat nahoru po cca 200 schodech a kamenných stupních ve skalách. Naštěstí jsou poblíž ochotní hlídači komplexu a tak společně v týmu 4 lidí zdoláváme se třemi přestávkami všechny schody, abychom Ondru dopravili až na vrchol k domečku hlídače, kde je i jakž takž možnost se pohybovat po rovnější terase na vrcholu. Cestou nahoru jeden pán z ostrahy nese jeho vozík a já společně se dvěma dalšími Ondru – čapli jsme ho pod rameny a za nohy, a tak se Ondra vznáší jako letadlo a my supíme vedle něj. Naše eskorta si vydobyla uznání, lidé si nás fotí a apladuují, náhodně přítomný prezident významné brazilské cestovní kanceláře se s Ondrou fotí na vrcholu a kameramanka z jeho doprovodu nás natáčí na video.

My jsme také šťastní a hrdí, že jsme to zmákli, a tak v motorkářských bundách fotíme vrcholové foto. Bohužel mlha nás neopouští celé ráno a teprve když se rozhodneme k sestupu, začíná na nás vykukovat sluníčko. My ale už musíme jet, ač se nám nechce, abychom stihli odpolední vlak ve 13.20 do Hydro Elektrica. Dole v Aquas Alientes nakupujeme pár triček z Machu Picchu, které nám ještě téhož dne večer někdo ukradne, když se převlíkáme do nepromoků a neprozřetelně otevřeme naše batohy v přítomnosti místních lidí u jednoho občerstvení.

Po vystoupení z vlaku jedu se stejným řidičem jako včera pro motorku, nakládám Odru a vyrážíme stejnými cestami zpět. Chceme se dostat z nejhorších úseků do tmy, abychom se ještě téhož dne dostali na naši základnu do Pucamarcy. Obava z nočního cestování po hřebenech nás nutí jet co nejrychleji v rámci možností terénu. Když už si myslíme, že za chvíli bude vyhráno a budem na asfaltu tak nás zastavuje na hodinu a půl eskorta silničářů. První signalizační bod ještě projíždíme, ale pak už to dál nejde – silnice je zavalena a postupně najíždějí obrovské náklaďáky, aby odvážely vydolovanou zeminu a kamení. Čekání si krátíme česko španělskou posunkovací konverzací se signalizačními dámami a litujeme, že jsme španělštině věnovali tak málo času (prozatím jsme vystačili se slovy gasolina – benzin, noventa – 90 oktanů, gracias – díky a una noche dos personas - 1 noc pro dvě osoby).

Signalizační zaměstnanci silničních staveb jsou vybaveni cedulkami stop a go a také píšťalkami stejně jako policisté – v místním podání se jedná spíše o hudební nástroj – všichni si pohvizdují jak se jim zachce, a tak i řidiči si jezdí tak nějak jak se jim to právě hodí.

Konečně nám uvolňují cestu, my se loučíme se sympatickou obsluhou cedulek a píšťalek, a po převleknutí do nepromoků a teplejšího oblečení se vydáváme na pětihodinovou noční cestu serpentýnami přes sedlo Nevado do Ollantaytamba, Urubamby a Chinchera. Naštěstí je silnice nová, a v každé zatáčce jsou odrazové značky na silnici, takže kromě zimy a velké únavy cesta již proběhla bez komplikací. I tak jsme rádi, že jsme to všechno zvládli a těšíme se na další den, kdy náš čekají prohlídky inckých památek v okolí města Cuzco.

Po mrazivé noci si dáváme kávu a vánočku,kterou nám přinesl David z vesnice a jedeme si prohlédnout náměstí v Cuzcu Plaza de Armas. Náměstí je obrovské, uprostřed s vodotrysky, obehnané domy s podloubími, chrámy a výstavními domy. Okolí náměstí je lemováno úzkými modrobílými uličkami a dalšími náměstími ve stejném stylu. Inkové nazývali Cuzco Pupek světa.Většinu obyvatel tohoto třistatisícového města tvoří původní Indiáni Kečua. Jeho nejvýraznější dominantou je pevnost Sacsayhuaman, ke které míříme se sajdkárou o pár desítek minut později. Pevnost je velmi rozsáhlá, a my si ze zájmem prohlížíme pečlivě zasazené dvacetimetrové kamenné bloky z nichž jeden váží až 300 tun, které tvoří její hradby v délce 600 metrů. Celé město je zbudováno ve tvaru pumy, a pevnost má být její hlava a zuby.

Po prohlídce pevnosti navštěvujeme Qenko – posvátné místo sloužící k inckým náboženským obřadům, a pokračujeme k ruinám Tambo Machay – lovecké tvrzi, jejíž kamenné stěny dokumentují úctu Inků k vodě jako životadárnému živlu. Hlavním cílem dnešního dne jsou terasy v Pisacu – městečko je vzdálené asi 30 km od Cuzca a bylo ve své době vstupní branou do posvátného údolí. Do odolné skály vytesaly dovedné ruce inckých dělníků nesčetná schodiště, terasy a akvadukty, které sloužili k zavlažování plodin pěstovaných na rozsáhlých umělých terasách. Skála vytváří přírodní balkon, pod nímž stojí kamenné stavby v půlkruhu v několika řadách pod sebou. Uspořádání budov má signalizovat křídlo koroptve (pisac znamená koroptev). Komplex je tak rozsáhlý a místy neprostupný, že na mne Ondra čeká v jeho dolní části a já v rychlosti probíhám jeho horní část a pro vozík neprůchodné chodby ve skále.

Jelikož se stmívá už v 6 hodin a v Pisacu jsme si dopřáli delší přestávku na oběd, i dnešního dne dojíždíme do našeho zimního království již potmě. Ještě večer se zastavujeme v Cuzcu na Plaza de Armas a využíváme ochotnou asistenci místní policie, která nejenže Ondrovi pomáhá do restaurace na WC, ale také nás motocyklistická spojka doprovází k hotelu Europa v Cuzcu (poskytli nám slevovou cenu 100 Kč na osobu) , kam se hodláme uchýlit na 1 den den odpočinku poté co jsme strávili 5 dní na cestách bez možnosti využití teplé vody. Vše je dohodnuto, zítra si sem přivezeme věci z Pukamarky, abychom mohli ještě jednou do terénu bez zátěže zavazadel.

Tak se také stalo, nazítří ráno se loučíme s Edisonem, Davidem a Jose Manuelem v Chincheru, necháváme zavazadla v hotelu v Cuzcu a vydáváme se na další offroadovou etapu – tentokrát je naším cílem Paucartambo – vstupní město do východní části peruánské džungle, ke kterému vede cesta horami bez asfaltu. Chceme se také symbolicky dostat co nejblíže k amazonským pramenům, což nám právě tato trasa umožní.Krátký 100 kilometrový úsek na asfaltu zabírající normálně hodinku jízdy se ovšem v podmínkách peruánských hor mění na celodenní poskakování po kamenech a hlíně, je také zima a prší. Vůbec jsme neměli štěstí na počasí při našem pobytu v oblasti Cuzca, protože ač je tady zima a období sucha, nám prší každý den. Už po odbočení na horskou stezku do Paucartamba nás doprovází první komplikace – silničáři tady staví cestu a tak je prý celá cesta uzavřená. Projíždíme první signalizační kontrolou a dorážíme k místu kde to opravdu dál nejde. Naštěstí nás dělníci posílají na jakousi stezku a tak hopsáme další půlhodinu po svazích, abychom se po odházení kamenného valu a naházených hřebíků dostali zpět na původních silničku.

Pokračujeme v dešti a dojíždíme k dalšímu závalu – tentokrát dělníci odstřelují skálu, ale my máme štěstí, že za půl hodiny budou mít obědovou přestávku a kamenitou prašnou cestu nám uvolní. Projíždíme dalšími vesničkami a obdivujeme lidi, kteří tady mohou v tak těžkých podmínkách mnohdy jenom v hliněným domečkách žít. Ve 2 hod odpoledne se nad městečkem Paucartambo obdivujeme výhledům na krásnou krajinu. Vesnička leží asi 110 km od Cuzca a je vstupní branou do tropických pralesních oblastí džungle Mano – Ondra je však už hodně znaven, a tak míříme zpět do našeho útulného hotýlku v Cuzcu. Po cestě zpět nás ještě čeká malá odbočka na vedlejší stezku z důvodu stavby – terén je tak náročný, že v jednom místě ztrácíme i vozík a všímáme si chybějícího kolečka – nikde v dosahu není, a pak zpětně z fotek vydedukujeme, že jsme ho ztratili již dříve na této offroadové vložce. V Pisacu po cestě zpět dáváme v naší oblíbené restauraci ještě jednou kuřátko s hranolky a znaveni až k smrti dorážíme v 9 večer do Cuzca.

Následuje Ondrova eskapáda s WC – ráno jsme se neprozřetelně zastavili na snídani u jednoho z pouličních krámků při dojezdu do Cuzca, paní tam měla na bicyklu s nákladní plochou vpředu naložené várnice s jídlem, a u toho byly i lavičky, a tak jsme neodolali a přisedli k místním na snídošku. Dostalo se nám chutné stravy ve formě rybiček, oříšků, rýže, brambora, cibulka a to vše zalito kyselou polívkou, kterou jsme pak dostali také jako druhý chod. Radši jsme to zajedli větším množstvím banánů, a odtud pramenily naše zažívací potíže v průběhu následujících dvou dní. Nás však již čeká den odpočinku, prohlídka večerního Cuzca a další dobrodružství na cestách ve směru Nazca...následující noc a půl dne spíme jako zabití...

Expedice Titicaca

Expedice Titicaca 2010

Sideway down to Titicaca by Shooting Eyes

Vítáme mezi Riders Pavlíka a Jardu

Praktické poznatky z příprav cesty

Lars z Peru Motors doporučuje vnitrostátní letenky zakoupit v Peru

Reportáže z průběhu expedice část 1. Praha - Arequipa

Reportáže z průběhu expedice část 2. Arequipa - La Paz - Titicaca lake

Reportáže z průběhu expedice část 3. a 4. Puno - Cuzco - Machu Picchu - Nazca - Cotahuasi