„Těžké“ začátky III.

Předchozí díl: „Těžké“ začátky II.

Tentokrát jedeme jenom ve třech na pět dní, od středy do neděle, přes Rakousko do Slovinska, odtud do Benátska a Süd Tirol a Rakouskem zase nazpátek. Igor s Bobem na Monsterech 1000 S, já na Multistradě 1000 DS. Sraz máme ve středu v 11:00 u OMV v Hnanicích (Znojmo). V rozpětí několika minut se sjíždíme a po krátké pauze na kávu a doplnění nádrží vyrážíme.

Napříč Rakouskem (středa)
Dnes nejedeme naší oblíbenější trasou přes Horn a zakrouceným údolím řeky Kamp do Langenlois a dál do Kremsu, ale trochu kratší a hlavně rychlejší silnicí, napříč zemědělskou oblastí přímo do Kremsu. Je to trochu nudnější, ale budiž. V Kremsu přejíždíme Dunaj a za krátkou dobu, po silnici vedoucí skoro přímo k jihu, projíždíme St. Pölten a Alpy máme na dosah. Valíme si to spíš po údolních silnicích, protože se chceme dostat co nejblíž ke slovinským hranicícm. Projíždíme údolím řeky Traisen, oddělujím pohoří Türnitzer Alpen a Gutensteiner Alpen, míjíme horské masivy Rax a Schneeberg a přes Birkfeld a Weiz dojíždíme do Štýrského Hradce (Graz). Je právě odpolední dopravní špička, my projíždíme prakticky centrem, a tak si fakt - navíc v odpoledním parnu - „užíváme“ sálající teplíčko svých dvouválcových, vzduchem chlazených motorů.
Z Grazu se posouváme odpolední kolonou až skoro do Voitsbegu a Köflachu a tady už začínáme uvažovat o tom, že by bylo dobré porozhlédnout se po nějakém přístřeší, protože obloha se nebezpečně zatahuje. Z Köflachu vyjíždíme po silnici č. 70 a kdesi v lese odbočujeme naprosto náhodně a prudce doprava na úzkou asfaltku, kterou vyjíždíme do obce Hirschegg. Snad hned jedno z prvních větších stavení po pravé straně je penzion, a tak neváháme a jdeme se ubytovat. A tak v pořadí: pivečko, sprcha, pivečko, večeře a další pivečko si zaslouženě užíváme deštivého štýrského večera. Snad bude ráno lépe.
První den máme za sebou 436 km.

Hnusnej slejvák a úžasné Bohinjské jezero (čtvrtek)
Ráno sice slunce nijak přehnaně nesvítí, ale ani neprší a teplota vzduchu je pro jízdu příjemná. Po snídani jdeme do sedel a vyjíždíme dál k jihu. U Packu přejíždíme dálnici A2 a krásnou, zlehka se napříč poli kroutící silnicí se sklonem místy až 24% se v až dost těsných rozestupech řítíme k Deutschlandsbergu. Odtud jedeme dál k jihu a máme v úmyslu přejet nádherný horský, 36 km dlouhý úsek mezi štýrským Eibiswaldem a korutanským Lavamündem.
Ledva však vjedeme do údolí, hodně kvapně otáčíme motorky a jak o závod upalujeme hledat nějakou střechu. Od západu se ženou téměř černé mraky a z nich k zemi padá doslova souvislá masa vody. Do toho může jet jenom blázen. Tak tak zajíždíme pod slušně velkou střechu autobusové zastávky a čekáme. Po asi dvaceti minutách déšť trochu slábne a dá se vyjet. Měníme ale své plány, protože na jihu Rakouska to nevypadá moc optimisticky a přes Radlpass pronikáme přímo do Slovinska.
Krátký, 12% sjezd lesem a jsme v údolí Drávy. Odbočujeme doprava a po dost hezké silnici, vedoucí po pravém břehu této krásné řeky, ujíždíme k Dravogradu, kde si dáváme kraťoučkou pauzičku na občerstvení. Tady už vůbec neprší, nízké mraky se spolehlivě drží severně od hraničního hřebene. Po pauze opouštíme Dravograd a místo po hlavní silnici jedeme dál po uzoučkých horských silničkách, kde můžete často narazit na značku „konec asfaltu“ a odtud jedete po sice asfaltu prosté, ale perfektně udržované šotolině. Když si na to člověk zvykne, jde to dobře i na silničních gumách. Po těchto cestách necestách jedeme většinou hustým lesem přes Ravne na Koroškem a Črna na Koroškem do Solčavy. Tady najíždíme na normální silnici a po ní jedeme přes Juvanje a Kamnik do Kranje. Cestou nenarážíme na moc míst, kde by se dalo najíst nebo napít, a tak na větší občerstvení a načerpání sil zastavujeme až dost pozdě odpoledne na náměstí v Kranji. Tady si tedy dáváme opravdu zaslouženou pauzičku na pozdní oběd.
Po jídle jedeme podél dálnice A2 do Radovljice, kde odbočujeme směrem na Bled, Bohinj a Ribčev Laz. Tady už začínáme honit čas, protože vůbec nevíme, jak je to tady s ubytováním, a tak chceme stihnout nějakou ještě otevřenou turistickou kancelář. A tak taháme za plyn a na „rovnějších“ úsecích atakují naše rychloměry hranici 190 km/h. Dost šílené.
Na náměstíčku v Ribčev Lazu zastavujeme přesně v 18:00. Než se rozkoukáme, kde co je, je všechno zavřeno... A tak utíkám k jediné turistické kanceláři, ve které se ještě uvnitř svítí, rukavice na rukách, helmu na hlavě (moc důvěryhodně jsem asi nevypadal) a klepu na dveře. Uvědomuji si, že v helmě to asi nepůjde. Sundavám ji z hlavy a ono to funguje. Dveře se otevírají, ochota pomoci se dostavuje a snad za pět minut už máme adresu penzionu, kde nás čekají. Popojíždíme jenom pár set metrů do obce Lepence a už jsme u penzionu. Motorky pod přístřešek za domem, osprchovat a převléknout a hurá na večeři do místní restaurace.
Z Hirschegu sem to dalo slušných 275 km, ale místy to byla docela dřina.

Triglav, Vršič a další marný závod s deštěm (pátek)
Snídaně je trochu skromnější než v rakouských nebo italských penzionech, ale tomu také odpovídá nižší cena za ubytování. Nejprve se jedeme podívat k Bohinjskému jezeru a po krátkém kochání se nádherným pohledem na klidnou vodní hladinu a okolní hory se pouštíme do silnic, vedoucích okrajovou částí Triglavského národního parku. Většinou slušný asfalt, občas na tvrdo uválcovaná šotolina. Husté lesy, krásně rozkvetlé horské louky, čisté říčky a potoky, pasoucí se koně a tu a tam chalupa. Takhle to jde až do Mojstrany, kde odbočujeme na zvolna stoupající asfaltku vedoucí úzkým, hodně hustě zalesněným a podél divoké říčky se kroutícím údolím skoro přímo pod Triglav.
Protože nejsme vybaveni pro pěší turistiku, tak jenom chvíli nasáváme atmosféru, Igor s Bobem lezou do hodně studené vody (já bych tam nevlezl) a volným tempem se vracíme do údolí Drávy. Odbočujeme doleva a po široké silnici upalujeme na Kranjskou Góru. Toto snad nejpopulárnější a velice půvabné slovinské středisko nejenom letních horských aktivit, ale hlavně sjezdového lyžování, pouze míjíme a pokračujeme silnicí vedoucí údolím Velika Pišnica směrem k sedlu Vršič ležícímu v nadmořské výšce 1 611 m.
Tato silnice o asi padesáti ostrých zatáčkách (mírné se nepočíají), překonávající hřeben Julských Alp, byla dostavěna v roce 1915 a při její stavbě zahynulo pod lavinou 400 ruských válečných zajatců. Proto se jí také někdy říká Ruská cesta. Jízda ze severní strany vyžaduje poměrně velkou předvídavost, neboť zatáčky jsou dlážděné a občas to tam klouže a do některých zatáček není moc vidět. Jižní svah je ještě o něco strmější, prakticky kompletně zalesněný a zatáčky jsou ještě víc za roh. Bezpečné předjíždění je nemožné, a tak když dojíždíme pomalu jedoucí zájezdový autobus, máme po zábavě. Raději si necháváme odstup, protože jízda za ním je o udušení. Pomalým „autobusáckým“ tempem sjíždíme do rokle, kterou protéká nádherná a divoká Soča. Pohledem na divoké peřeje se kocháme až do Kal-Koritnica, kde odbočujeme doprava a proti proudu Koritnice, po krátké zevní prohlídce zdejší pevnosti, svižným tempem stoupáme do Passo Predil.
A jsme v Itálii. Krátce zastavujeme pořídit něco málo fotek u Lago di Predil a jedeme dál. Teď nás čeká nádherný, asi 27 km dlouhý sjezd divokým kaňonem ze Sellva Nevea až do Racolany v údolí řeky Fella. Podél dálnice svižně pokračujeme na Tolmezzo a od západu, přímo proti nám, se rychle sune hradba těžkých dešťových mraků a z nich už to padá k zemi. Do Villa Santina dojíždíme těsně před zavírací dobou zdejší turistické kanceláře, protože najít nocleh je tady snadnější, než jezdit ode dveří ke dveřím. Ochotná slečna (nebo paní) nás posílá do hotelu Albergo Diffuso v nedalekém Laucu. Jedeme tam.
Když opouštíme Villu Santinu, slejvák je tu. Do Lauca je to sice jenom šest kilometrů za sucha parádních zatáček do kopce, ale než zastavujeme před hotelem, jsme hodně mokří a voda z nás teče proudem. Když pominu déšť na posledních několika kilometrech, byl to parádní den a 205 v klidu absolvovaných kilometrů.

Sauris, Rifugio Auronzo a Grossglockner (sobota)
Ráno je krásné počasí, jen vyrazit. Ještě před snídaní jdeme namazat řetězy, protože ve večerním dešti se nám fakt nechtělo. Po nabalení motorek odjíždíme ještě v ranním oparu a po hodně mokré silnici zpět do údolí a odbočujeme na Ampezzo. Skoro na konci městečka odbočujeme doprava do úzké skalní soutěsky, kterou jedeme nejprve podél po dešti zdivočelé horské říčky a po několika kilometrech a hodně zatočených partiích vjíždíme do soustavy temných a vlhkých tunelů, vybudovaných ve strmém svahu. Ty nás dovedou až k vysoké přehradní hrázi jezera Sauris. Přehradní hráz stojí za zastávku a vyfocení hluboké strže, do které je zaklesnuta.
Od přehrady pokračujeme přes Suris, kde začíná silnice nádherně stoupat a kroutit se po strmém svahu až do Sella di Razzo (1760). Okolní hory jsou úžasné a na krásné horské silnici je úplně minimální, nebo spíš vůbec žádný provoz. Z horského hřebene sjíždíme do Vigo di Cadore, odbočujeme na silnici č. 48 a přes Auronzo di Cadore, podél řeky Ansiei, vyjíždíme k jezeru Misurina. Zastavujeme u jedné z řady restaurací, u které už parkuje množství motorek, dáváme si něco k jídlu a v mapách studujeme další trasu. Je velice příjemné počasí a po předchozích deštích nádherně čistý, svěží horský vzduch.
Pouhých něco málo přes 7 km odtud je Rifugio Auronzo. Silnice k němu vedoucí je sice zatížena poměrně vysokým mýtným a její sklon je až slušných 16 %, ale pro jednou to stojí za to. Pohled odtud na okolní skalní masivy, hlavně skalní skupinu Tre Cime di Lavaredo a Monte Cristalo, je dokonalý. Pořizujeme něco fotek a spouštíme se dolů prudkým kopcem. V Col San Angelo (1756) zahýbáme doprava a sjíždíme stále z kopce až do Dobbiaca. Tady odbočujeme na rychlou a pohodlnou silnici, vedoucí údolím řeky Drau do Rakouska. Bez zastávky, pouze se občas kochaje pohledem na krajinu, dojíždíme do Lienzu a pokračujeme dál přes Iselsberg (1204) až do Heiligenblut. Tady zastavujeme pouze na kávu a krátký odpočinek před přejezdem Grossglockner-Hochalpenstrasse.
Je již dost pozdní odpoledne, a tak raději jdeme na to. Zastávka u mýtnice a už si užíváme jednu z nejkrásnějších alpských silnic. Je nádherně postavená a udržovaná a nemalé mýtné naprosto opodstatněné. Zážitek z jízdy a hor za ty peníze stoprocentně stojí. Nejprve vyjíždíme na Vyhlídku císaře Františka Josefa / Franz-Josefs-Höhe (2362). Trochu moc je to tady zabetonované, ale jinak by nebylo kam všechna ta auta naskládat a přírodě to neubližuje. Výhled na ledovcový splaz a dominantní Grossglockner (3797) je fantastický.
Sjíždíme nazpátek, odbočujeme doleva a stoupáme k dalšímu vrcholu, průjezdu tunelem Hochtor (2575). Projíždíme temným tunelem a tady je zajímavé, jak se na poměrně malé ploše dokáže několikrát zcela změnit charakter krajiny. Na jižním svahu bohatě kvetou luční kytky a trávy a tady je najednou jiná vegetace. Klesáme a zase stoupáme na Fuscher Törl (2405) a odtud vyjíždíme dlážděnou silničkou v ostrých serpentinách až na Edelweisspitze (2575). Od té doby jsem tam byl už několikrát, ale první dojem je první dojem. Točím se na plošině rozhledny a jenom koukám, fotím a zase koukám a fotím. Po focení scházíme do zdejší horské chaty na výbornou gulassupe, kávu a moc dobrý apfel strudel.
Začíná se smrákat, a tak chtě nechtě sedáme do sedel a opouštíme vrcholky hor. Máme už přece jenom něco za sebou, a tak si přiměřeným tempem užíváme nádherné zatáčky až do údolí Fuscher. Projíždíme mýtnicí a po velice krátké chvíli odbočujeme doprava snad k prvnímu statku, který nabízí ubytování. Na motorkách vyjíždíme až do stodoly a je to. Máme za sebou další krásný den a 260 horských kilometrů. Úplně to stačilo.

Nejdelší nakonec (neděle)
Tak už to bývá. Našinec si chce užívat alpských silnic a nemyslí na to, že se musí taky pokud možno bezpečně vrátit domů a nenechávat si na poslední den, kdy už je taky unavený, největší porci kilometrů.
Po snídani sjíždíme údolím a odbočujeme na frekventovanou údolní silnici č. 311. Aby to nebyla zase taková nuda, v St. Johann i. P. odbočujeme na Wagrain a Flachau a kousek pod Radstadtem najíždíme na Salzburger Dolomitenstrasse, kterou přes Bad Abtenau dojíždíme k Hallstätter See. Tady se usazujeme v příjemné vyhlídkové restauraci na břehu a pozorujeme provoz na jezeře.
Je neděle a na zdejších údolních silnicích je poměrně živý provoz. Jedeme obezřetně a držíme se v krátkých rozestupech. Takto projíždíme Bad Ischl, pomalu se posouváme podél Traun See až do Gmundenu a až tady se provoz trochu zmenšuje. Po silnici zvané Österreich Romantikstrasse, ve směru Schloss Neuscharnstein, Kirchdorf a. d. Krems a Steyr, je jízda moc příjemná a pěkně ubíhá. Jedeme bez zastávek a zastavujeme až u kavárny na nábřeží v Greinu. Máme za sebou slušnou porci kilometrů, a tak si zasloužíme trochu delší odpočinek. Také proto, že odtud nás čeká fantastických více než 70 km po silnici 119 do Zweetlu, které si chceme patřičně užít. Také proto, že to je poslední parádní svezení na cestě domů. Od Zwettlu už je to jenom přesun a čím blíž to je do středních Čech, tím je to horší.
S Igorem máme tuhle silnici z minulých kratších cest už trochu najetou, a tak si zatáčky důkladně užíváme. Po téhle silnici se dá jet rychle, a přitom je to velice bezpečné, protože je přehledná a většinou je také díky vysekaným příkopům vidět daleko za zatáčky. V parádním tempu dojíždíme do Zwettlu a zastavujeme u pumpy na doplnění nádrží. Tady se naše cesty rozcházejí. Igor s Bobem pokračují co nejdál po rakouských silnicích na Moravu a já jedu už sólo jízdu na Novou Bystřici, Jindřichův Hradec, Tábor a Benešov.
První informaci, že už jsem zase na českých silnicích, pominu-li jejich výrazně horší stav, dostávám od řidiče staré Škody 120, který mi vjíždí do cesty. Samozřejmě bez blinkru a v okamžiku, kdy už jsem při předjíždění skoro vedle něho. Asi si řekl, že po levé straně mu to půjde líp. Blahořečím super brzdám a skvělé ovladatelnosti Multistrady. Ač jsem za ním jel dost dlouho, ten blb vůbec netušil, že je na silnici kromě něj ještě někdo další. Odtud až do Benešova to jde bez problémů.
A tady dělám pro změnu já za celých pět dnů první a naštěstí poslední chybu. Při sjíždění z hlavní silnice na odbočku na Týnec nad Sázavou – jak už se cítím skoro doma po 525 kilometrech – přehlížím (také díky keřům až do silnice a jeho nerozsvíceným světlům) auto, přijíždějící ke mně zleva po hlavní silnici. Naštěstí tam nebyl štěrk a brzdy pořádně zabraly. Trochu jsem se musel oklepat, soustředit se a pak už to šlo až do garáže. Ono ujet po čtyřech docela náročných dnech 535 km, a z toho posledních víc jak 200 km sám, není sranda.
Tak takhle nějak vypadaly první roky našeho ježdění po alpských silnicích. Mezitím jsme absolvovali celou řadu kratších, třeba třídenních výletů po Dolním a Horním Rakousku, Štýrsku nebo Korutanech. V následujících letech jsme najezdili další tisíce kilometrů Rakouskem, Severní Itálií, Bavorskem, Slovinskem, ale také po Toskánsku, Burgundsku a nebo třeba jihofrancouzské Provence. Zkušenosti získané hlavně během těch prvních let našeho alpského ježdění jsou k nezaplacení a absolvovat takovéto cesty doporučuji každému, kdo chce skutečně jezdit – ne jen popojíždět – a cestovat na motocyklu.