Karel a Karel Staňkovi, 21.6.2010
V roce 2008 jsme se synem navštívili Rumunsko. Po částečném zklamání jsme si naplánovali na letošní léto vyrazit do divoké přírody Karpat na Ukrajině. Divoké to bylo, avšak nebyla to příroda, ale lupiči v policejních uniformách...
Již samotný zážitek z hraničního přechodu v Užhorodě byl na mrtvici. Když jsme po dlouhém čekání a posílání od okénka k okénku konečně vjeli na jejich území, zastavil nás další pohraničník a vymýšlel vše možné a nemožné. Když dosáhl svého a strčil bakšiš do kapsy, mohli jsme odjet.
Vědomi si toho, že jsou policajti všude, jeli jsme víc než předpisově, ale přesto jsme nedojeli daleko. Policejní hlídka, která nás zastavila, se nejdříve zeptala, odkud jedeme a potom že jim právě volali, že jsme přejeli plnou čáru. Jasně, že jsme zaplatili, i když podstatně míň, než chtěli. Bez bločku.
Řekli jsme si, že nás již nedostanou. Velmi opatrnou jízdou pokračujeme. Na velké křižovatce tvaru Y jsem si na poslední chvíli všiml v příkopu ležící stopky. Zastavil jsem asi 2 metry za značkou, všudypřítomní policajti byli opět na koni a já zaplatil po smlouváni a bez bločku. Podotýkám, že křižovatka byla v lesích a provoz skoro žádný.
Značně znechuceni pokračujeme a doufáme, že v Karpatech už poliši nebudou. Jedeme přes nekonečně dlouhé vesnice, které mají skoro po celé šíři cesty kravská hovna a zdejší molodci nás se svými auty předjíždějí za troubení a zdviženého prostředníku. Nános z cesty na nás lítá, a tak si připadáme jako na terénním závodu – až na to, že nejsme od bahna...
Netrvá dlouho a jsme opět stavěni. Označení CZ na SPZ je prý malé a musí být velká nálepka. Asi nikdo neuhodne, ale 40 EUR bez bloku prý stačí... Takto „povzbuzeni“ k dalšímu brázdění Ukrajinou a po vzájemné dohodě míříme raději k nejbližšímu přechodu do Rumunska.
Dostavil se krásný pocit uvolnění! Klid a nikdo si nás nevšímal. Když jsme studovali mapu, nějaký domorodec přišel a poradil. Jeden nás i navedl na své motorce na správný směr. Jezdili jsme, kudy nás napadlo, šplhali s motorkama do takových kopců, že jsme škrtali spodky, tlumiče šly kolikrát na doraz a víc než jedničku tam nebylo možné dát. Možná někteří řeknou „to je toho", ale ať to zkusí, až jim bude 62 jako mě.
Ještě se musím zmínit o rodině v Rumunsku, která nás ubytovala na jednu noc. Domluva byla trošku složitější, ale šlo to. Na dotaz, zda nám dají (prodají) jídlo, kývli, že ano. Potom to přišlo. První chod: domácí slivovice (moc dobrá), druhý: různé druhy masa a domácí uzeniny, třetí: poměrně hustá polévka, čtvrtý: čaj a sladkosti. Poslední chod jsme samozřejmě odmítli. Tak dobré svěrače zase nemáme a obava, že nedoběhneme, byla silnější než chuť.
Ráno opět několik chodů, prostě sen. Po zaplacení jsme panu domácímu věnovali lahvičku borovičky. Ani nevíme, jak mu chutnala. Brali jsme si ji jako prevenci, ale po návštěvě Ukrajiny nám nějak zhořklo.
Ještě na dobarvení ze setkání s ukrajinskými policisty. Jeden zjistil, že máme shodné jméno i příjmení, a ptal se nás, zda jsme bratři...
Vloni jsem psal, že Rumunsko už ne, ale po letošních zkušenostech vše odvolávám. Rumunské Karpaty jsou krásné.
Cesta domů proběhla bez problémů, Transalpy šlapaly a vše skončilo spokojeností. Najeli jsme asi 2 500 km a těšíme se na příští rok! Snad ještě chvíli vydržím.