S vichrom v zádoch

S vichrom v zádoch aneb přes tatranský horec

Znáte ty chvíle, kdy jste v plném shonu a jedna trable střídá druhou? To je vždy nejlepší čas z podobného stereotypu vypadnout a někam se na pár dní ztratit. A tak využíváme poukazu, který jsme s Evou dostali od naších dcer a domlouváme termín pobytu v Tatrách. Přesněji řečeno na Podbánském, v jednom z někdejších bolševických hotelů.
Cestujeme jak jinak, než na motorce a vyrážíme netradičně v úterý, okolo oběda. Počasí nám přeje a cesta, kterou jsme jeli již snad stokrát, příjemně ubíhá. Žilina, Strečno, okolo Váhu, Martin, Ružomberok… Všude však potkáváme policejní hlídky s radary, což je na Slovensku dost častý jev. Hlavně v obcích. Konečně se před námi otevírá panoráma Tater, které, jak mi asi každý za pravdu dá, působí velice impozantně.
Sjíždíme na exitu Pribilina a před ní zastavujeme na malou kochačku. Podobně, jako když člověk přijede po čase k moři a ono se mu při sjezdu z výšin ukáže v plné kráse, i my cítíme potřebu slézt z motocyklu a pozdravit se s majestáty hor. Tatry jsou v tmavém hávu a vypadá to na déšť. Kolikrát jsme zde již byli a víme, že zatáhne-li se, je pobyt o ničem. Předpovědi však slibují hezké počasí. Uvidíme...
Dojíždíme již jen pár kilometrů a na Podbánském odbočujeme k hotelu Kriváň. Ubytováváme se a snažíme domluvit ustájení v některé z garáží hotelu. V garáži však mají skútry, rolby, čtyřkolky a Geesko se tam již nevejde. Dáváme řeč s vedoucí recepce a po chvíli již parkuje GS v mezidveří vstupního vestibulu. No a je to. To nás naučil Poubes, ha,ha,ha…
S enduro přilbou a kufry zde tak trochu razíme a dámy v divadelních šatičkách a s psíčkem na rukou si nás prohlížejí, jako bychom spadli z Marsu. Patřičnou ránu tomu ještě dodává zaparkované Geeso, kteréžto na drapácích není právě nejčistší. Ale no co. Můžou být rádi, že tady není s námi Generál. To by z toho měli teprve ten správný požitek...
Ale je tady krásně. Přece jen jsme v Tatrách. Dáváme bazén, saunu, skvělou večeři a večer na pokoji lahvinku vína. Společnost nám dělá pes Čeněk, který hlídá parkoviště z kotce. Noc je, jako v každých horách, studená a nebe plné hvězd.
Po snídani ihned vyrážíme do hor. Kriváň je bohužel uzavřený, neboť ochranáři bdí nad pářením svišťů, a tak musíme vzít zavděk procházkami do Tiché doliny, s odskočením si na Kmeťov vodopád a Tri Studničky. Pod Kmeťovým vodopádem spatřujeme autobus, který zde svezl skupinu ochranářů přírody. Hoši, vy máte dost. Nám budete něco mluvit o svištích... To si musíme vyfotit. Cesta na Tri Studničky vedla dříve lesem. To platilo do roku 2005, než zde došlo k velkým poryvům větru, který výsadbu smrku poničil. Dodnes nejsou všechny padlé stromy vytěženy.
Odpoledne patří relaxu, bazénům, saunám a po večeři kapce Zlatého Bažantu. Objevujeme v recepci signál wi-fi, a tak posíláme našim mladým pár fotek. Do hodinky se objevují další „laptopoví“ a než bys řekl švec, je to tu jak v press centru na olympiádě, a tak volíme ústup na pokoj. Pes Čeněk opět hlídá parkoviště a nebe je plné hvězd…
Po snídani naházíme pár věcí do motorky a vyrážíme na vyjížďku okolo Tater. Jedeme cestou Slobody a stoupáme na Štrbské Pleso. Malá fotka pod můstky, na čumendu pod Sólisko a pokračujeme zpět. Kdo by se chtěl na Štrbskom Plese zdržet déle, stojí za to odstavit motocykl přímo u budky hlídače, zaplatit parkovné (s některými se dá domluvit i více motocyklů za rozumnou cenu, bez lístku) a nechat si helmy u nich. Hezká je procházka okolo Plesa, s možným výjezdem lanovkou na Predné Sólisko, odkud je krásný výhled a také lze doporučit projít se na vodopád Skok. Je to asi hodinka pěšky od hotelu FIS.
Pokračujeme ze Štrbského plesa a děláme zastávku ve Starém Smokovci. Smokovec je takovým tatranským Zerrmattem. Vychází z něj mnoho nástupních tras do hor, vede odtud lanovka na Hrebienok a je zde centrum horské služby. Náročnější turisté si tady mohou domluvit i průvodce, s kterým lze vyrazit třeba na Gerlach či Lomnický štít po svých. Je dobré si vždy zajít do domu Horských Vodcov (je součástí komplexu Horské Služby) a zjistit si počasí. To se v Tatrách totiž dokáže velmi rychle změnit a nezřídka Vás zde i v létě překvapí sněhová vánice.
Jedeme dál směr Tatranská Lomnica. Tu ale jen projíždíme. Je zde možno zaparkovat motorku na hlídaném parkovišti pod lanovkou (odpoledne bývá plno – motorka se snad ale vždy vejde) a vyjet lanovkou na Skalnaté Pleso. Odsud je dobré sejít třeba přes Svišťovku a na Chatu při Zelenom plese, známou též jako Brnčálka, která je pořád stejně krásná a leží při plese, jež je skutečně zelené a okolo jsou překrásné, strmé skály. Z Brnčálky lze pohodlně sejít zpět do Tatranské Lomnice a je to procházka na půl dne.
Pokud se Vám nebude chtít vyrazit v motorkářském oděvu (což je rozumné), lze vyjet ze Skalnatého plesa lanovkou na Lomnický Štít. Počítejte ale se značnou sumou, rovnající se až převyšující sumy za lanovky v Alpách. Cesta na Lomničák pro jednoho vyšla před dvěma léty něco okolo dvanácti set korun, určitě ale výhled z Lomničáku za tuhle investici stojí. Vhodné je však doporučit tento výlet na září, kdy je jasno a poměrně stabilní počasí. Lomnický Štít se totiž často ztrácí v mlze. Je to ale zážitek.
Děláme pár fotek a pokračujeme směr Belianské Tatry, do Ždiáru. Je to poměrně chudá část Tater, vyjma již zmíněné osady Ždiár, kde vlastní penzion snad téměř každý obyvatel a v zimní sezóně tu prakticky neseženete ubytování. Je zde komplex sjezdovek a tato oblast nabízí mnoho sportovního vyžití. Odtud, je již jen kousek do Lysé Polany, kde překračujeme hranice s Polskem. Hned za mostem odbočujeme na Morské Oko, ale po dvou kilácích končíme, neb je zde závora. Na Oko je to odsud ještě devět kilometrů, takže nic. Snad někdy příště, na kolech a bez motoru. Určitě ale stojí za to tohle vidět.
Jedeme polskou cestou okolo Tater severní stranou a kocháme se krásnými scenériemi. Silnice je nádherná, akorát pro motorku, takže užíváme zatáček. Po chvíli dojíždíme do známého města Zakopane. Je to slavné poutní místo a pojednání o něm by jistě přesáhlo tuhle rubriku. Pro naše účely, nebudeme rozebírat jeho historii, ale postačí, zmíníme-li jen, že se Zakopane honosí specifickou architektonickou stylovostí a její prvky možno spatřit i v některých provedeních staveb Ždiáru. Obdivujeme tyto nádherné stavby a je zde mnoho k vidění.
Přejíždíme na slovenskou stranu přes Chocholov a stáčíme zpět k Tatrám. Nemůžeme si nechat ujít pohled na hlavní hřeben Roháčů ze severní strany, a tak zajíždíme na Zuberec a z něj pak na Zverovku. Ta je vylidněna a prázdná, hlavní sezóna teprve začne. I když, tahle část západních Tater byla vždy méně navštěvovaná a také méně zničená. Zde byly vždy a doufejme, že budou stále medvědi a platí tu také stále pravidlo – okolo deváté večerní se z hor nevracet. Jdete totiž přes medvědiště a spatřit medvěda není ojedinělým zážitkem. Kocháme se pohledem na hlavní hřeben a tolik na nás dolehne touha být nahoře a projít si Tri Kopy, Baníkov a Ostrý Roháč…
Pokračujeme zpět a dáváme malý oběd v kolibě u muzea Oravské dědiny. Slovenské halušky, ale ne z prášku, avšak z pravých brambor jsou excelentní. Osvěženi užíváme nádherných zatáček v cestě k Liptovské Maře a objevujeme zapadlou silnici, kde nikdo nejezdí a kde je výhled na panoramata hor, v plné kráse. Projíždíme přes Liptovský Mikuláš, Liptovský Hrádok a Liptovský Peter až na Podbánské, kde nás již čeká fitcentrum, sauna, bazén a skvělá večeře. Kapka pěnivého nemůže uškodit, a tak dáváme po Zlatém Bažíkovi a příjemně unaveni, odcházíme spát. Najeli jsme dnes asi dvěstěpadesát kilometrů a užili si docela prázdných cest. Pes Čeněk občas štěkne a nebe je plné hvězd…
Páteční ráno vyrážíme směrem na Chočské vrchy, vstříc, novým zážitkům a dobrodružství. V Liptovském Michalu si prohlížíme dřevěnou zvonici a kostel. Příští zastávka je v Bešeňové, ale je s podivem, jak komercionalismus postoupil a dosáhl značného postupu i zde. Bešeňová, místo, které se mohlo chlubit jen průměrnou návštěvností, rozšířilo komplex hotelů v okolí, které pod čtyřhvězdičkový certifikát nejdou. No jděte do háje, co z toho tady všeho děláte za snobárnu, hymbajs…
No, jedem raději dál. Navštěvujeme Lůčky, kde se seznamujeme s místními a dáváme řeč o zdejším kraji. Dva pětašedesátníci nám vyprávějí co a jak. Pak se nás jeden z nich zeptá, zda jsme viděli Lůčský vodopád? A hned nás zve na jeho prohlídku. Vyráží na kole do kopce a než nasadíme helmy, jen stěží mu na GS stačíme. Po pětistech metrech skutečně zíráme na úkaz přírody. Uprostřed městského parku padá z výše asi deseti metrů voda. Vážně paráda. Tohle bychom tedy chtěli mít na zahradě!
Obdivujeme tenhle úkaz a vracíme se zpět k motocyklu, který jsme zaparkovali v blízkosti dělníků, budujících chodník. Děkujeme jim za hlídání, popřejeme zdar při práci a jedeme se podívat na místní lázně. Bolševik je vybudoval ve velkém stylu a novodobý podnikatel přistavěl Aqua Park. Ceny jsou ale oproti Bešeňové nižší, voda čistší a teplejší. Za parkovné se neplatí a prostředí je útulnější. Takže je na Tobě, milý čtenáři, kterých služeb se rozhodneš využít? Snad tenhle tip k něčemu prospěje?
Jdeme s Evou prubnout starý geovrt, úplně mimo civilizaci v blízkém okolí. Po chvíli jej nalézáme a byť zde není žádné ofiko-termálo, voda má čtyřicet a je zadarmiko. Takže hurá do plavek a nahřát kosti. Jejda, to je blážo… Odpočati vyrážíme dál, směr podhůří Nízkých Tater. Krátká zastávka v Partizanskej Lupče. Hned na první pohled je znát, že se jednalo o velké město, odkud ale počali odcházet lidé. Mělo hned tři kostely, evangelický a ne právě malý, katolický a pak ještě jeden, u hřbitova. Spatřujeme mnoho zajímavé architektury a kus stylového slovenského života.
Pokračujeme dál do hor. Cesta zde je velmi rozbitá, potkáváme několik endur. Dostáváme se tudy do Liptovskej Lužné, odkud se vracíme zpět, neboť je nám milejší cesta „ticha“, než mnoha kamionů. Opět Liptovský Ján, Hriadok a dál cestou na Pribilinu. Poslední kilometry si užíváme, protože Tatry se halí do mračen a vše je v oparu. Počasí hlásí změnu. Zatím nám to vyšlo. Po večerním relaxu, sauně a večeři zatahují nebe mraky. Obloha není poseta hvězdami a pes Čeněk mlčí ve svém kotci…
Nám pobyt končí a po ranní snídani balíme kufry a vyrážíme domů. Zastávkou nám jen je návštěva u našich známých v Ružomberoku, kde máme pozvání na oběd a pak již jen cesta domů, v dešti. Ale přece nechcete jezdit věčně v suchu a jen po hlavních cestách . Byl to hezký relax a tož, jak praví Generál, dobré vélet…

Video: