Nachádzate sa: CESTOPISY / Zahraničné cestopisy

Nízký průlet Vyšnými Vlkodlaky - den třetí

Jiří Bašný, 26.10.2010

Předchozí díl: Den druhý

Tato kapitola nebude (překvapivě, hihihi...) pojednávat o cestování na motorkách, ale o trochu odlišném způsobu přesunu fyzických osob. Takže prosím ty, kteří o jiný než motorkový pohyb nejeví nijaký zájem, aby si nalistovali příští kapitolku nebo alespoň odrolovali na druhou část kapitoly, kde Eva popisuje aktivitu zbytku spolčenstva. V této já na motorce jezdit nebudu – a když, tak jen zcela okrajově .

 

 

Proč jsme vlastně skončili ve Viseu du Sus? Něco napověděla už předchozí kapitola. Teď bych jen dodal, že nebejt mě, nikdo z výpravy by ani nevěděl, že nějaké Viseu vůbec ve Vlkodlacích existuje. Ani mi není až tak jasno, proč Jindra jako náčelník vůbec Viseu do itíku zařadil, když vlastně zdejší živoucí železniční skanzen

http://www.karpaty.net/zeleznice/viseu.htm
http://www.vlaky.net/servis/sprava.asp?lang=1&id=3301
http://trate.vlaky.net/zeleznice/spravy/003305-Uzkorozchodne-vzpominky-Navsteva-posledni-fungujici-lesni-drahy-v-Evrope-2.asp
http://www.cffviseu.ro/en/index.html

jeho, Zuzku ani nikoho z party nezajímá ani zbla. Nějak se mi nechce věřit, že tohle je jen a jen kvůli mě. Ale pravý důvod asi nebudu znát nikdy, neb páčit z bližních pravdy „proti chlupům“ mi není zrovínka kách.
Prostě a jednoduše, jsme tady, bydlíme kde bydlíme a neděle je pro nás dnem rozdělení, dočasného . Já si pojedu vláčkem, zbytek usedne na své milované motorky a udělá si okruh po místních klášterech a průsmycích. Jindra má samozřejmě fahrplann připraven.
Odjezd vlaku je určen na půl deváté, dávám si tedy budík na šestou, bych měl dostatek času na ranní činnost. Ostatní ještě chrní nebo posléze vstanou též (Jindra, pan majitel...), mezitím co si odbudu vše potřebné. Cca po půl osmé se lehce výletně oblečen vyškrábu na mokrou mašinu a odbručím do ranního městečka.
K nádraží dorazím právě v okamžiku, kdy souprava couvá do „osobní“ části nádraží. Než zabezpečím mašinu, nakoupím lístek a dohodnu si uložení přilby, jsou bohužel již oba otevřené „vyhlídkové“ vagóny víceméně obsazeny, žádná ze sad sedadel na „dobré“ (tedy levé) straně soupravy už není volná. Vyhlídnu si tedy příhodný uzavřený vůz a uvelebím se na jedné „dvojce“, u které jde otevřít okno (základní potřeba fotícího šotouše).
Je půl, souprava nejeví nižádnou vůli k pohybu. Personál se poflakuje kolem, vypadá to, že přesnost bude „orientální“. A slyším motorky – po chvíli se na parkovišti zjeví trojice náčelnictva. Honza prý ještě víří po bytě vstanuvši poněkud později. A má dorazit sem, odkud budou vyrážet.
Písknutí, osobití průvodčí konečně zalezou do vlaku a vypadá to, že, se čtvrthodinkou sekyrky, se hneme. Ale jasně, je neděle, není kam spěchat, že...
Zamávám zbytku, mizícímu v oblacích páry, a dvě hodinky pouti tam jsou přede mnou. Každým pórem si vychutnávám tu pravou echt - dampf nostalgii. Zdejší železnice totiž není „jen“ nějaká turistická atrakce, ale dodnes pracující a sloužící lesní dráha, vydělávající si na sebe svážením dříví z nevyčerpatelných lesů povodí řeky Vaser. Je jasné, že i turistický provoz jistá aktiva společnosti přináší. Vlak je prakticky zaplněn, inu prázdniny a víkend, kdy jindy by už měl být plnější... Osobně bych raději jel vlakem pracovním (prý to občas po dohodě jde), ale to by nesměl být víkend. Ale i tak je to paráda.
Trať je zdá se od svého vzniku jen minimálně udržována – místy pražce značně vykotlané, koleje se vlní jako šílené užovky, k pražcům jsou připevněny pouze původními hřeby (šrouby sem zdá se dosud nedorazily). Však si taky lokomotiva nese na jedné vodní nádrži mohutný šroubový hever – vracení vykolejeného stroje na koleje je zdá se skoro každodenní praktikou.
Rychlost tak není velká, pohybuje se podle GPS mezi deseti a patnácti kilometry za hodinu. Ale ani o ni nejde. Spíše jde o malebné a divoké údolí, zprvu lehce osídlené, posléze je zde ale pouze divoká řeka, lesy a dráha. Lesní cesta už zmizela, občas se podél trati objeví koleje od terénních aut – když to nejde jinak, mizí v korytě řeky, aby se po pár set metrech opět vydrápaly na břeh. Poznamenal bych, pro naše houževnaté enduráky by tohle mohla být docela výzva .
Na železničním spodku je občas vidět, že je v několikasetmetrových úsecích kompletně obnovený. Před dvěma léty si zde totiž značně zařádila povodeň, naštěstí majitelé dráhy investovali do nápravy a začalo se opět jezdit. Dokonce přejedeme dva mosty, které září novotou.
Asi uprostřed stavíme na doplnění zásob vody z protékající bystřiny, pro velkou většinu pasažérů je tohle docela řádná atrakce.

V jedenáct hodin dorazíme na konečnou stanici výletních vlaků. V zákrutu řeky je na mohutných nánosech vystavěno několik piknikových přístřešků, trať zde má trojkolejnou výhybnu a pokračuje dál, kam zajíždí už jen pracovní soupravy. Budeme zde stát asi devadesát minut, než se vlak vydá na zpáteční cestu. Posádka vybalí gril, zásoby a už se hoduje. Já ani hlad moc nemám, ale nepohrdnu dvěma dobře chlazenými místními pivánky Timisoara – chuť celkem přijatelná, tedy, hlavně že je studený. Zalezu si s nimi do chládku všudypřítomného lesa, sedím na lavičce, popíjím, nasávám atmosféru a je mi prostě lidsky fajn. Pozoruju cvrkot kolem objíždění soupravy lokomotivou, nakládání dříví (tím se tady zcela samozřejmě topí), projdu se kus dál po trati a přestávka uteče jako voda v nedaleké řece.

Ve dvanáct se ozve píšťala, ha, pojede se. Vrátím flašky, vyhledám svoje místečko, na foťák nasadím teleobjektiv a můžeme .
Dolů jedeme víceméně samospádem, na některých úsecích se dokonce musí činit brzdaři v jednotlivých vozech. Souprava totiž není průběžně bržděna jako naše vlaky. Každý vůz má brzdaře, který poslouchá signály píšťalou a podle nich přitahuje nebo povoluje brzdu. Kdo je starší a jezdil v Praze starejma tramvajema, určitě si pamatuje brzdící kolo v každém voze – zde je to némlich to samý... A třikrát si vyzkoušíme i nouzové brždění – pasoucí se krávy a koně je nutno po zastavení z trati odehnat. Je jasný, že na jeden či dva průjezdy denně si dobytek špatně zvyká...

Při zpáteční cestě máme ještě jednu občerstvovací zastávku na kraji osídleného údolí – místní hospodyně napekly něco jako langoše či vdolky (sladké i slané). Chutnaly fajně – vyzkoušel jsem brynzový za lejku a neprohloupil jsem.

     

V půl třetí dorážíme do koncové stanice. Ještě se mi nechce pryč, po vyzvednutí motocajků z pokladny si ještě na chvilku sednu do bistříčka a dám si výborné presso. Kafe zdá se Rumuni vařit umí, takže si jej vychutnám uprostřed skoro prázdné stanice. Hlídač brány začne významně brousit kolem, no jo, no, vypadá to tak že jsem zde posledním návštěvníkem. Taky se zatáhlo a začne poprchávat, tedy si navlíknu to málo co mám a razím zpět.

Původně jsem si myslel, že se oblíknu pořádně a vydám se ještě po okolí. Počasí však je proti. Do penzionu už přijíždím za sílícího deště a jen co vběhnu pod střechu, začne lejt. No nic, alespoň si trochu oddáchnu.
Chvilku to vypadá, že už pršet nebude, po půlhodině, kdy už mám našlápnuto na odjezd, se docela natmavo zatáhne a hřmění naznačí, že lézt ven není dobrá volba.

A taky ano, další dvě hodiny leje jako z konve. Pro mě to znamená přelízt z motohadrů do negližé, nastartovat comp a věnovat se netu. Alespoň se mi daří načerpat něco fakt o další trase, vyřídím si poštu a zašlu vzkaz domů. Stejně si jej Jana ale přečte až v pondělí ráno .

Déšť se mění v tiché šumění, když se večerní ticho rozezní zvukem motorek. Jasně, tohle budou výletníci. Pěkně zmoklí, zaflákaní, asi si něco hezkého projeli. Vyslechnu si něco o zapadnutí, bahnité louce a tak, ale popis dnešního dne v jedné stopě ponechám aktérům – tlumočit nebudu nic.

Večer opět nese se ve znamení vaření a popíjení nějaké té kořaličky. Toho se tak trochu účastní i pan majitel, který přinesl svůj „příspěveček“ do diskuze. Po pravdě řečeno, jeho pálenka má grády, ale s chutí a lahodou na tom není zase až tak dobře jako můj a Evin zdroj (zdravím, Třešťáci, a díííík!). Ale co, darovanému koni a kořalce zadarmo atd atd....

Ještě vyrovnám účet a je čas pomalu zajet pod přikrývku. Zejtra je taky den a každý den nás čeká řádná porce itíkových kiláků. Odpočinek je tedy nutný a nezbytný.

Co dělal zbytek výpravy:
Když jsme zamávali Jirkovi, který odjel na svou železniční vyjížďku, vyrážíme nalehko (bágly zůstaly v penzionu, jen Honza musí s brašnami, neb v levé veze benzin pro svou malou nádrž a v pravé vyvažovací kanystr vody) vpřed na vyjížďku. Trasu předem Jindra nalezl a čeká nás prozkoumání okolního pohoří.
Za městečkem Viseu de Sus po chvíli odbočujeme před Moisei z hlavní vpravo a vjíždíme do kopců. Po levé ruce máme pohoří Rodnei s nejvyšší horou Pietrosol Mare, silnice se příjemně vlní, kvalita není až taková, ale nevadí, motorky to snesou. Projíždíme vesnice, je neděle, vidíme spoustu žen v barevných sukních s šátky kamsi štrádovat. Chodníky nejsou, jdou po silnici. Do kostela. Taky zde jsou velké propracované dřevěné portály nad vjezdovými vraty, které jinde ve městech skoro již vymizely.
Ve vesnici Salistea de Sus stavíme u velkého kostela Sv. Petra a Pavla a jdeme se podívat dovnitř. Pokud nás pustí. Pustili, a vevnitř je to opravdu pěkné. Pozlacené obrazy až po strop, kde nejsou obrazy, jsou pomalované dřevěné stěny, uprostřed ohromný několikapatrový skleněný lustr, na stolečku napečené buchty velikosti chleba. Na zemi pěkná dlažba s koberci. Někdo klečí. Ženy v barevných či černých sukních, světlé halenky, přes ně svetr, na hlavě černý šátek se vzorem, boty nízké s ponožkami, mladší i boty s podpatkem. Muži v černých kalhotách a bílých košilích. Zastoupeny všechny věkové kategorie včetně dětí. V kostele je docela plno, mše je v plném proudu. Necítím se tam moc dobře, proto jdu ven, ale Jindra pronikl až do patra, fotit mu dovolili. Tam, na místě, kde u nás míváme varhany, také stojí lidé.
Pěkná podívaná a zřejmě pro místní nedělní činnost.
Když se všichni vynadíváme, jedeme kousek dál, kde má být starý dřevěný kostel. A taky ano. Je zavřený, lidé chodí do vedle stojícího nově postaveného, daleko většího. Aspoň koukáme dovnitř okýnky, vlezeme na pavlač k obhlídce zvonů, okoukneme okolní starý hřbitov a stihneme nakoupit v krámečku ve vedlejší ulici. Za pultem je paní, pán i syn je v obchodě. A taky plno much. Sortiment jako u nás na zapadlé vesnici. K dispozici velký chlaďák s pitím.
Za Bohdan Voda odbočujeme směr Botiza k UNESCO starému kostelu ve vesnici Poienile. Fakt pěkný, také se starým hřbitovem. Prolézáme okolí, fotíme, oddychujem, protože je vedro. Ovšem hned vedle znovu postavený nový kostel, v kterém právě je plno lidí. Přes potůček mezi kostely dřevěný mostík. Zase ženy v pestrých sukních se šátky a koukám, dokonce pár mladých holek na 10 cm podpatcích. Snaží se jít po té prašné cestě do kopce (rovina tu nikde není, jsme v pohoří Maramureš/Tiblesului).
Teď volíme dále cestu v mapě jen slabě značenou. No co, když to nepůjde, vrátíme se. Tedy stoupáme po prašné cestě, chvílemi kamení, koleje, občas mokro. V jednom místě zahrabu zadní kolo do bahna po včerejším dešti. Prosím ostatní, ať mi pomohou ven. Povedlo se, již jsme na hřebínku a sjíždíme, motorku mám jak po motokrosovém závodě. Zuzka při tlačení dostala spršku z louže. Chvílemi musí jit, ve dvou to nejde. Jinak ale jedou s Jindrou stále ve dvou - kdo umí, ten umí... Tam, kde se klepu strachy, Jindra bravurně bez zaváhání jede. U potoka obědváme, já rybičky, odpočíváme. Byla to pěkná terénní vložka. Snad to již k asfaltu není moc daleko.
Není, jsme na něm, napojujeme se zpět na hlavní a dojíždíme k dalšímu monastyru Barsana, taktéž UNESCO. No to je něco! Komplex mnoha dřevěných staveb, vše upravené. Koukáme jak vejři na auto uvnitř komplexu (parkoviště je mimo) s otevřenými všemi dveřmi a kapotami. Po chvíli nám to dojde - oni ho světí. Nu což, dříve to byl dobytek, teď auto... Zase okoukneme stavby, jeptišku a mnicha, nebo jak se tito věřící nazývají, načerpáme z pramene uvnitř areálu vodu.
Pokračujeme přes Budesti k průsmyku Cavnic, kde mají Rumuni zimní lyžařské středisko. Serpentiny, pěkný asfalt, ale začíná pršet. Ještě před průsmykem stavíme a čekáme, až bouřka přejde. Po chvíli opravdu hromy a blesky končí, ale vytrvale prší. Ještě čekáme, pozorujeme prodavače borůvek, kteří jsou v zatáčce u silnice, jak přikrmují uhasínající oheň a prodávají. S námi čeká pod střechou polorozpadlé osamocené budovy i skupinka lidí, kteří zde piknikovali. Zbylá část rodiny je v autě. Posléze se i ostatní nacpou do auta, je jich tam snad sedm a odjíždějí, auto táhne břicho po zemi.
My se rozhodujeme, že za stálého deště pokračovat nebudeme a vracíme se stejnou cestou k Barsaně. Sjíždíme z hor, máme rozhled do široké nížiny pod kopci. Honza staví na focení na nepřehledném místě, tam se už nevejdu, jedu kousek níž. Jindra mizí v dáli. Stavím, dávám bočák a ejhle, motorka z kopce padá. No jo, stane se, nebyla tam zavčas jednička . Pokouším se jí zvednout, ale nic. Jdu kousek zpět do kopce, mávám na Honzu za zatáčkou, ať mi jde pomoct, ale ukazuje, že fotí. Doprčic, to je situace. To nemám ráda, když si nemohu pomoci. Jede kolem auto, naznačuji, ať mi jdou pomoci, ale taky nic. V tom se vrací Jindra se Zuzkou, pak už je to ve třech hračka.
Cestu zpět si zkracujeme přes Bocicoel, zase podle mapy po hodně vedlejší silnici. Prima, buď projedeme, nebo se vrátíme. Bude dobrodrůžo. Silnice je ale moc pěkná, žádné vzrůšo se nekoná, jen ty pohledy kolem, to je paráda. Znovu stavíme, fotíme. Honza říká, že by tady vydržel týden se toulat po kopcích a fotit. V sedýlku máme projeté hory za námi s údolíčkem jako na dlani a před námi další údolí. Okolo na kopcích panáci slámy, ale jinak, než u nás kopky. Zřejmě je sláma pověšená na kůlu s ponechanými bočními větvemi. Z každé kopky tedy kouká vzhůru klacek. A často jsou u silnice „Boží muka“ s čerstvými živými kytkami. Je tady fakt pěkně a dnešní vejletík cca 200 km stál za to. No a zítra – zítra se již suneme dál po vyhlídkové silnici přes Borsu na východ k Vodometu a dál. Je na co se těšit.


Vlastně ještě něco, proč ten železniční výlet v itineráři? Přeci proto, aby i Jirkova dušička byla spokojená, aby jsi jel, když už ti nevyšla letošní dovolená na ostrovech, to dá přeci rozum.

Další díl: Den čtvrtý


UARO2010_03_000.jpg
UARO2010_03_000.jpg
UARO2010_03_001.jpg
UARO2010_03_001.jpg
UARO2010_03_003.jpg
UARO2010_03_003.jpg
UARO2010_03_004.jpg
UARO2010_03_004.jpg
UARO2010_03_006.jpg
UARO2010_03_006.jpg
UARO2010_03_008_1.jpg
UARO2010_03_008_1.jpg
UARO2010_03_010.jpg
UARO2010_03_010.jpg
UARO2010_03_012.jpg
UARO2010_03_012.jpg
UARO2010_03_014.jpg
UARO2010_03_014.jpg
UARO2010_03_017.jpg
UARO2010_03_017.jpg
UARO2010_03_018.jpg
UARO2010_03_018.jpg
UARO2010_03_019.jpg
UARO2010_03_019.jpg
UARO2010_03_020.jpg
UARO2010_03_020.jpg
UARO2010_03_022.jpg
UARO2010_03_022.jpg
UARO2010_03_025.jpg
UARO2010_03_025.jpg
UARO2010_03_026.jpg
UARO2010_03_026.jpg
UARO2010_03_029.jpg
UARO2010_03_029.jpg
UARO2010_03_035.jpg
UARO2010_03_035.jpg
UARO2010_03_037.jpg
UARO2010_03_037.jpg
UARO2010_03_038.jpg
UARO2010_03_038.jpg
UARO2010_03_040.jpg
UARO2010_03_040.jpg
UARO2010_03_042.jpg
UARO2010_03_042.jpg
UARO2010_03_045.jpg
UARO2010_03_045.jpg
UARO2010_03_046.jpg
UARO2010_03_046.jpg
UARO2010_03_056.jpg
UARO2010_03_056.jpg
UARO2010_03_057.jpg
UARO2010_03_057.jpg
UARO2010_03_061.jpg
UARO2010_03_061.jpg
UARO2010_03_067.jpg
UARO2010_03_067.jpg
UARO2010_03_068.jpg
UARO2010_03_068.jpg
UARO2010_03_070.jpg
UARO2010_03_070.jpg
UARO2010_03_073.jpg
UARO2010_03_073.jpg
UARO2010_03_078.jpg
UARO2010_03_078.jpg
UARO2010_03_084.jpg
UARO2010_03_084.jpg
UARO2010_03_086.jpg
UARO2010_03_086.jpg
UARO2010_03_090.jpg
UARO2010_03_090.jpg
UARO2010_03_094.jpg
UARO2010_03_094.jpg
UARO2010_03_097.jpg
UARO2010_03_097.jpg
UARO2010_03_099.jpg
UARO2010_03_099.jpg
UARO2010_03_101.jpg
UARO2010_03_101.jpg
UARO2010_03_103.jpg
UARO2010_03_103.jpg
UARO2010_03_106.jpg
UARO2010_03_106.jpg
UARO2010_03_124.jpg
UARO2010_03_124.jpg
UARO2010_03_127.jpg
UARO2010_03_127.jpg
UARO2010_03_128.jpg
UARO2010_03_128.jpg
UARO2010_03_134.jpg
UARO2010_03_134.jpg
UARO2010_03_136.jpg
UARO2010_03_136.jpg
UARO2010_03_142.jpg
UARO2010_03_142.jpg
UARO2010_03_148.jpg
UARO2010_03_148.jpg
UARO2010_03_149.jpg
UARO2010_03_149.jpg
UARO2010_03_152.jpg
UARO2010_03_152.jpg
UARO2010_03_153.jpg
UARO2010_03_153.jpg
UARO2010_03_159.jpg
UARO2010_03_159.jpg
UARO2010_03_161.jpg
UARO2010_03_161.jpg
UARO2010_03_165.jpg
UARO2010_03_165.jpg
UARO2010_03_169.jpg
UARO2010_03_169.jpg
UARO2010_03_170.jpg
UARO2010_03_170.jpg
UARO2010_03_570.jpg
UARO2010_03_570.jpg
UARO2010_03_572.jpg
UARO2010_03_572.jpg
UARO2010_03_574.jpg
UARO2010_03_574.jpg
UARO2010_03_575.jpg
UARO2010_03_575.jpg
UARO2010_03_579.jpg
UARO2010_03_579.jpg
UARO2010_03_587.jpg
UARO2010_03_587.jpg
UARO2010_03_591.jpg
UARO2010_03_591.jpg
UARO2010_03_592.jpg
UARO2010_03_592.jpg
UARO2010_03_593.jpg
UARO2010_03_593.jpg
UARO2010_03_595.jpg
UARO2010_03_595.jpg
UARO2010_03_596.jpg
UARO2010_03_596.jpg
UARO2010_03_597.jpg
UARO2010_03_597.jpg
UARO2010_03_598.jpg
UARO2010_03_598.jpg
UARO2010_03_601.jpg
UARO2010_03_601.jpg
UARO2010_03_607.jpg
UARO2010_03_607.jpg
UARO2010_03_608.jpg
UARO2010_03_608.jpg
UARO2010_03_609.jpg
UARO2010_03_609.jpg
UARO2010_03_611.jpg
UARO2010_03_611.jpg
UARO2010_03_619.jpg
UARO2010_03_619.jpg
UARO2010_03_620.jpg
UARO2010_03_620.jpg
UARO2010_03_622.jpg
UARO2010_03_622.jpg
UARO2010_03_623.jpg
UARO2010_03_623.jpg
UARO2010_03_790.JPG
UARO2010_03_790.JPG
UARO2010_03_794.JPG
UARO2010_03_794.JPG
UARO2010_03_797.JPG
UARO2010_03_797.JPG
UARO2010_03_798.JPG
UARO2010_03_798.JPG
UARO2010_03_799.JPG
UARO2010_03_799.JPG
UARO2010_03_802.JPG
UARO2010_03_802.JPG
UARO2010_03_803.JPG
UARO2010_03_803.JPG
UARO2010_03_804.JPG
UARO2010_03_804.JPG
UARO2010_03_805.JPG
UARO2010_03_805.JPG
UARO2010_03_809.JPG
UARO2010_03_809.JPG
UARO2010_03_812.JPG
UARO2010_03_812.JPG
UARO2010_03_814.JPG
UARO2010_03_814.JPG
UARO2010_03_816.JPG
UARO2010_03_816.JPG
UARO2010_03_817.JPG
UARO2010_03_817.JPG
UARO2010_03_820.JPG
UARO2010_03_820.JPG
UARO2010_03_822.JPG
UARO2010_03_822.JPG
UARO2010_03_823.JPG
UARO2010_03_823.JPG
UARO2010_03_825.JPG
UARO2010_03_825.JPG
UARO2010_03_937.jpg
UARO2010_03_937.jpg
UARO2010_03_938.jpg
UARO2010_03_938.jpg
UARO2010_03_940.jpg
UARO2010_03_940.jpg
UARO2010_03_944.jpg
UARO2010_03_944.jpg
UARO2010_03_945.jpg
UARO2010_03_945.jpg
UARO2010_03_947.jpg
UARO2010_03_947.jpg
UARO2010_03_952.jpg
UARO2010_03_952.jpg
UARO2010_03_953.jpg
UARO2010_03_953.jpg
UARO2010_03_954.jpg
UARO2010_03_954.jpg
UARO2010_03_955.jpg
UARO2010_03_955.jpg
UARO2010_03_956.jpg
UARO2010_03_956.jpg


RSS | Obchodné podmienky © MotoRoute 2009-2022 Všetky práva vyhradené.

MotoRoute Slovakia, s.r.o., Sabinovská 49, 082 21 Veľký Šariš, IČO: 47 359 889, DIČ/IČ DPH: SK2023891364 zapísaná v OR SR Oddiel Sro, vložka č. 29068/P. Zaujímavé odkazy: www.motolife.sk