Nachádzate sa: CESTOPISY / Zahraničné cestopisy

Bosna a Černá Hora

Michal Hamšík, 19.11.2009

 

Napříč Balkánem
1. část: Bosna a Černá hora
 
 
 
Text: Michal Hamšík, foto: Mirka Hamšíková, Michal Hamšík
Honda NT700V Deauville
 
 
O Albánii se říká, že je to jeden z posledních divokých koutů Evropy. Donedávna tam jezdili jen dobrodruzi, dnes se však stala docela oblíbenou destinací. Vydává se tam kde kdo a názory se různí, jedni ji vychvalují, druzí zatracují. Tak jsme si tedy řekli, že se přesvědčíme sami. A když už Balkán, tak proč nenavštívit také okolní státy – Bosnu, Černou Horu a Makedonii. Takže pěkně popořadě – nejprve projedeme Bosnou a podíváme se do Černé hory.
 
 
 
Ranní odjezd je poznamenám zamračeným počasím a ani předpověď není příliš příznivá. V Maďarsku je pravděpodobnost deště v některých místech až 80%. Ale věřte meteorologům… Nakonec nás potkává jen pár přeháněk, které jsou spíše osvěžující. Přes Slovensko a celé Maďarsko míříme na území bývalé Jugoslávie, začínající malým cípem Chorvatska.
 
Pod námi bublá zánovní Honda Deauville model 2007, kterou máme za úkol během cesty důkladně vyzkoušet. Véčkový dvouválec zatím jede bez problémů a unáší nás vstříc horkému jihu.
Přichází hranice s Bosnou. Naposled jsme v této zemi byli v roce 1996, těsně po válce. Tehdy byly pohraniční vesnice s Chorvatskem na obou stranách srovnané se zemí a mezi troskami ležely rozkládající se mrtvoly zvířat. Po lidech jsme raději nepátrali… Ale dnes je všechno jinak. Pravda, po přejezdu hranic je hned poznat, že jsme v chudší zemi. Také počasí se kazí a projíždíme krátkou, ale silnou přeháňkou. Silnice jsou o něco horší, domy zanedbanější, náklaďáky pomalejší a čoudivější. Ovšem to jsme pořád v pohraničí, dále směrem na jih se situace znatelně zlepšuje. A pak se z mračného oparu vyloupne slunce a osvětlí panorama bosenských hor, které je satisfakcí za jakékoliv trmácení. Navíc silnice je taková, že z turistické cesty se stává super projížďka.
Konečně nás vítá hlavní město Sarajevo. Bývalé olympijské město, před pár lety těžce poničené bombardováním a dělostřeleckou palbou, se opět stává živou a pulsující metropolí. Hledáme kempink na předměstí, jehož adresu mám z pátrání na internetu. Díky vytištěné mapce a několika konzultacím s místními se za chvíli ubytováváme. Cena je „západní“, 14 euro pro dva, motorku a stan. Kemp je ovšem čistý a dobře vybavený, čehož důkazem je množství karavanů a obytných aut s holandskou poznávací značkou.
Po 930 kilometrech v sedle přijde vhod sprcha a něco k snědku. Testujeme v praxi vařič Optimus Crux, který příjemně překvapuje. Než se naději, voda na čaj vaří a můžeme ohřívat jídlo. Večer pak trávíme příjemnou debatou s párem australských důchodců. Manželé si pronajali malou dodávku a na půl roku se vydali kroužit Evropou. Už abych byl v důchodě… J.
Ranní vymotání se ze Sarajeva je trochu náročnější, ale cesta směrem k černohorským hranicím je nádherná. Pěkná úzká silnička s kvalitním asfaltem se klikatí údolím řeky, provoz je minimální, motorka se ochotně překlápí ze strany na stranu a my se kocháme scenériemi divokých hor.
Až poslední, asi dvacetikilometrový úsek od města Brod k hranicím kazí dojem. Silnice široká tak na jedno auto je povětšinou bez asfaltu, jede se po hlíně a kamení s hlubokými vymletými jámami a kolejemi. Nic pro cesťáka jako je plně naložený Deauville, trasa spíše pro lehké enduro. Ale krajina je krásná a kolem cesty jsou občas potoky s malými vodopádky a prameny s osvěžující vodou. Na hranice úspěšně přijíždíme, obě celnice jsou odděleny mostem přes řeku Piva (v Bosně zvané Drina). Odbavení je poměrně hladké, díky kontrole všech dokladů zabere asi 20 minut.
Na dalších pár kilometrů se naším společníkem stává výše zmíněná řeka Piva, postupně přecházející v Pivsko jezero. Silnice vede kaňonem, který její koryto během tisíců let vyhloubilo mezi horskými hřebeny. Je to krásná podívaná, jízda je navíc zpestřena nespočetným množstvím tunelů a tunýlků.
Nyní máme zamířeno do národního parku Durmitor. Výjezd z kaňonu je trochu krkolomný, skrze prudká stoupání a 180° vracečky ukryté v neosvětlených tunelech, kde je hrbatý asfalt zpestřen nánosy kluzkého bláta. Tato silnice je však na mapě vyznačena jen jako tenká šedivá vlásenka, takže se není co divit. Jak se dostáváme do vyšších poloh, pomalu se ochlazuje. Vrcholky Durmitoru leží ve výškách přes 2 500 m n. m., což už je docela znát. Krajina je nádherná. Horské louky plné pestrobarevných květů kontrastují s bílými vápencovými skalami a sytě modrou oblohou, vytvářejíce až kýčovitý obraz panenské přírody. Na mnoha místech je ještě sníh. Po úzkých silničkách střídavé kvality kličkujeme několik hodin, s občasnými zastávkami na focení a protažení. Pak se ale počasí prudce zhoršuje, jak je ostatně v horách zvykem, a počastuje nás několika přeháňkami. Ještě že nejsou sněhové…
Spanilou jízdu ukončuje silnice kousíček od Žabljaku, která se mění na nesjízdnou, alespoň tedy pro naši silniční motorku. Takový terén nebudu na zapůjčeném stroji riskovat. Otáčíme se proto a jedeme zpět. To už však delší dobu svítí kontrolka benzínu a mám obavy, zda dojedeme do civilizace. Za zatáčkou se však naštěstí objevuje osamocená horská hospůdka. Dáváme si tu kafe a když říkáme majiteli o problémech s benzinem, přináší z terénního pickupu malý kanystr. To je naše záchrana! A ani nechce zaplatit, tak ho obdarováváme aspoň českým pivem. Jeho syn nám jen tak mimochodem ukazuje kůži statného vlka, kterého nedávno zastřelili nedaleko odtud.
Durmitor je skutečně nádhernou, stále divokou oblastí, plnou vzácných rostlin a zvířat. Jen by jej asi měli začít více chránit, jinak tu za pár let nic nezůstane…
Z národního parku míříme přes Nikšič k pobřeží. Silnice je pěkná, provoz malý a pěkně nám to ubíhá, co víc si přát. Pak ale odbočujeme z Vilusi na Risan, přes masiv pobřežních hor. Nejprve si myslím, že jsme snad odbočili špatně, na nějakou polňačku, ale dotazem u protijedoucího řidiče si ověřuji, že jedeme správně. Silnice je totiž tak úzká, že když jede něco v protisměru, vyhýbáme se krokem, takže je na konverzaci dost času. Kvalita asfaltu je proměnlivá, místy dobrá, občas asfalt mizí. A samá zatáčka. Připomíná mi to nějakou obslužnou lesní komunikaci u nás. Krajina je sice nádherná, ale cesta ubíhá velmi pomalu a jízda vyžaduje velkou obezřetnost. Na závěr následuje dlouhé klesání, plné ostrých vraceček. Tady už se objevují osamocená stavení a provoz houstne. Jeden úsek silnice už je navíc zbrusu nový, široký a vhodný i pro větší vozidla. Vzhledem k postupujícímu stavebnímu ruchu soudím, že příští rok to tu bude vypadat zcela jinak.
Už při zmíněném sjezdu k moři se nám objevuje nádherné panorama Boky Kotorské. Tato zátoka bývá označována za jediný fjord v Jaderském moři, a skutečně je fjordu podobná – úzká, dlouhá, hluboce zaříznutá do pobřeží a obklopená strmými horami.
Z Risanu jedeme po pobřežní silnici do Kotoru. Je už večer, prohlídku tohoto historického města si proto necháme na zítra. Podaří se nám najít kemp asi 10 kilometrů dál po pobřeží, na opačné straně Boky. Jsme tu sami, sezóna ještě nezačala, a proto nám majitel dává příjemnou cenu 5 euro pro oba, včetně motorky a stanu. Hned u kempu máme své soukromé molo s malou pláží, naproti je přes vodu vidět Risan, kudy jsme sjeli k zátoce z hor.
Dnešek věnujeme pamětihodnostem. Prohlídka Kotoru nám zabrala skoro celý den a zanechala ve mě hluboký dojem. Je to nádherné město s dokonale zachovalým středověkým a renesančním jádrem a úžasnou dobovou atmosférou. Za mohutnými hradbami, v úzkých uličkách mezi kamennými domy, se zcela přenesete do minulosti. Taková místa miluji. Kotor byl důkladně opevněn proti útokům z moře i z vnitrozemí. Hradby, bastiony a další části pevnostního systému, budované průběžně od 12. až do 19. století, se táhnou od moře až na hřeben. Takže jsme samozřejmě museli vylézt až nahoru. Je to dlouhé stoupání, okořeněné 1 350 schody. Slunce pálí, potíme se, ale stojí to za to. Vrcholek je korunován zříceninou hradu a je odtud nádherný výhled na město pod námi i na celý kotorský záliv. Při strážení oblasti odtud bylo vše pod kontrolou, jen doufám, že vojáci na hradě i spali. Nechtěl bych každý den chodit do služby z města nahoru k hradu…
 

 
Kotor má návaznost i na českou historii. V letech 1814 až 1918 patřila Boka Kotorská pod Rakousko-Uhersko, které mělo právě v Kotoru svůj největší přístav. Dne 1. 2. 1918 došlo na vojenských lodích, kotvících poblíž obce Djanoviči, k povstání námořníků. Vedl jej Čech František Raš z křižníku Sankt George a brzy se k němu přidaly osádky dalších lodí, především Slované. Nakonec však bylo povstání potlačeno a jeho vůdcové popraveni. Jsou pohřbeni na hřbitově ve Škaljaru na předměstí Kotoru a najdete tu i pamětní desku se jmény popravených, včetně Františka Raše.
Později, za První republiky, byla v Kotoru na základě tzv. Malé dohody základna československého námořnictva.

 
 
Po pozitivních dojmech z Kotoru objíždíme celý malebný záliv a pokračujeme přes několik rybářských vesniček malý kousek dál do města Budva, kde se ubytováváme na prázdné pláži Jaz. Je tu sice kemp, ale není ještě v provozu, takže můžeme spát zadarmo. Sdílí jej s námi Rakušané v Land Roveru, se kterými vzájemně konzultujeme plány. Záchody naštěstí fungují a na pláži jsou i sprchy (sice studené, ale v 35° vedru to je jedno). Ušetřené peníze utrácíme za vynikající jídlo v místní restauraci. Ceny jako u nás, ale porce dvojnásobné.
Samotné město Budva je také velmi staré a má historické jádro, které však není po nepříliš citlivých opravách zcela původní. Je tu hezky, ovšem vše mi připadá až příliš komerční a umělé, přichystané k nalákání důvěřivých amerických turistů. Na Kotor to z hlediska historického nemá ani náhodou. A když jsem viděl zdejší hradby, bylo jasné, že je rekonstruoval nějaký současný architekt na základě znalostí z fantasy-filmu... Za takovou práci by jej měli zavřít do hladomorny. Ve skutečnosti by totiž takové opevnění nebylo příliš funkční a praktické, naši předci to měli zmáknuté mnohem lépe.
Turistů je přitom v Budvě už teď o poznání víc, a když si představím, jak tu musí být narváno v sezónu… Návštěva přesto stála za to, zejména se mi líbila zdejší historická knihovna v citadele.
Trochu nás ovšem zklamal nedaleký Sveti Štefan, známé a často fotografované městečko na ostrově, spojeném s pevninou jen úzkou šíjí s chodníkem. Z dálky vypadá hezky, což o to, ale dovnitř jsme se nedostali. Pouští tam jen někdy, a to ještě za poplatek. V bývalé historické rybářské osadě totiž vlastní domy různé tzv. „celebrity“, a proto je sem přístup omezen…
Černohorské pobřeží je krátké a dá se projet za pár hodin, ovšem pokud chcete něco vidět a pořádně si to prohlédnout, je lépe mu věnovat několik dní. Tak jsme to udělali a my. Později jsme se přesunuli k městu Ulcinj, poslednímu většímu před albánskými hranicemi. Rozbili jsme stan v borovém lesíku u hospody na tzv. Velike plaži, dlouhé přes 10 kilometrů a táhnoucí se od Ulcinje až k Albánii. V tuto dobu jsme tu však byli prakticky sami, což bylo velmi příjemné. Na pláži byly opět sprchy a záchody a ve zmíněné restauraci skvělé jídlo. Na Balkáně jsem byl už několikrát, ale vždy mě znovu a znovu příjemně překvapuje zdejší kuchyně a obrovské porce vynikajícího jídla za příjemné ceny. U stařenky, stojící se svým stánkem u cesty, si také kupujeme domácí olivy.
Město Ulcinj má opět historické jádro (Stari Grad), respektive poměrně rozlehlý hrad na opevněném poloostrově. Už před několika tisíci lety tu stála ilyrská pevnost. V době naší návštěvy se hrad částečně opravoval, ale působil velmi autenticky. Navíc tu nebyla ani noha, v kamenných uličkách jsme potkali jen 2 (slovy dva) další lidi. Ulcinj má ovšem trochu jiný charakter než ostatní černohorská města. Je tu už patrný značný vliv Orientu, najdete zde mešity a četné znaky islámské architektury. Rovněž na tržišti si připadáte jako v orientálním bazaru. Není se čemu divit, do Albánie je to odsud co by kamenem dohodil a v minulosti bylo město dlouho v tureckých rukou.
Trávíme tady ještě asi dva dny, zkoumáme okolí a koupeme se v průzračně čistém moři. Pak však přichází čas kočovat dál na jih. Do země orlů a Mercedesů, známé také jako Albánie, odkud budeme pokračovat přes kousek Řecka do Makedonie, abychom se přes Kosovo a Srbsko vrátili domů. To všechno ale až v příštím čísle.
 
 



 
Informace Černá hora
 
Všeobecně
Republika Černá Hora (Republika Crna Gora), anglicky Montenegro (ne, to není v Africe) je nejmladším státem na Balkáně a zřejmě i v Evropě (ne-li na světě). Získala samostatnost 3. června 2006. Předtím byla součástí společenství Srbsko a Černá hora, ještě předtím jednou z republik federace Jugoslávie. Má však dlouhou a slavnou minulost, jednu dobu byla mocným nezávislým státem. Dochovalo se tu mnoho památek a zájemci o historii si určitě přijdou na své. Totéž se týká i milovníků hor a obecně přírody, která je tu opravdu nádherná. Na některých místech to trochu kazí smysl Černohorců pro nepořádek. Původně jsem si dokonce myslel, že jsou to bordeláři, ale po návštěvě Albánie se to už nedomnívám…
 
Podnebí
Černá hora má na pobřeží příjemné středomořské klima, ve vnitrozemí je již více kontinentální. V horách může být i v létě poměrně chladno. Naprostá většina země je hornatá, rovin tu mnoho nenajdete.
 
Kdy cestovat
Osobně doporučuji červen nebo září. Je už/ještě teplo, ale není sezóna, tzn. málo turistů a nižší ceny.
Vyhnete se zácpám a frontám smažících se lidí.
 
Doklady
Víza nejsou potřeba. Je nutná zelená karta (kryjící i Černou horu) a v případě, že motocykl není váš, i plná moc od majitele.
 
Lidé
Řekl bych, že Češi jsou v Černé hoře docela oblíbení, alespoň tak to na mne působilo. Když jsme něco potřebovali, místní poradili a pomohli. Znalost angličtiny je poměrně častá. Nesetkali jsme se s nikým, kdo by jakkoliv obtěžoval.
 
Jídlo
Jak už jste asi z článku pochopili, k černohorské (a obecně balkánské) stravě nemám výhrad. Hodně grilovaného masa (hovězí, vepřové i skopové), ryby, sýry, olivy… Vynikající je zejména njegušský pršut, místní sušená šunka (v Itálii prosciutto), která je údajně nejlepší na světě. Docela bych tomu věřil, byla vynikající (hlavně v kombinaci s olivami, sýrem „balkánem“ a místním vínem).
 
Průvodce
Dušan Němec: Černá hora, kapesní průvodce, vydává Computer Press, ISBN 80-251-0759-0
Docela dobře udělaný průvodce, jen místy jsou nepřesnosti, způsobené zřejmě vývojem od vydání knihy.
 
Odkazy
 
 
aj.


RSS | Obchodné podmienky © MotoRoute 2009-2019 Všetky práva vyhradené.

MotoRoute Slovakia, s.r.o., Sabinovská 49, 082 21 Veľký Šariš, IČO: 47 359 889, DIČ/IČ DPH: SK2023891364 zapísaná v OR SR Oddiel Sro, vložka č. 29068/P.