Na začátek prozradím, že vše dobře dopadlo a přes všechny peripetie jsem dohrkal domů. Po příjezdu mi začal ale takovej životní kolotoč, že jsem to asi nikdy nezažil. Taky mi trvalo víc jak měsíc, než jsem byl schopnej vše na počítači zpracovat a sepsat povídání o poslední části mojí výpravy.
Takže se pohodlně usaď a jdeme na to.
Čas oprav
Dneska mi začíná dávat smysl náš rozhovor s Igorem hned po příjezdu:
On: „Tak s čím jsi tady?"
Já: „Je to v hajzlu Igore. Mám potkanej motor. Je konec."
On: „No dobře, co tam máš dál?"
Já: „Ty mi nerozumíš. Jsou ohnutý ventily. Je to v pasti."
On: „Rozumím. Však to zítra opravíme a pozítří jedeš, co tam máš dál?"
Zabere to půl dne a motor je venku a rozebranej. Napínák jde opravit a večer jdem i s celou poškozenou hlavou k místnímu majstrovi. Myslím, že jsem viděl kdeco, ale tohle ne. Borec ventily v soustruhu narovnal, flexou srovnal dosedací plochu, pak je zabrousil do sedel a světe div se, těsnily.
Začnu skládat a vše vypadá skvěle. Jasně že to budu mít v hlavě. Rovnanej ventil není výhra. Ale domů už je to jen 12 tisíc km.
Nastává však zvrat. Řetízek je vytahanej tak, že už i blbě pasuje na ozubená kola. A to byl před cestou novej. Sliboval jsem si od firmy D.I.D. víc, než pouhejch 35 tisíc km. V Rusku nejde sehnat, a tak pomáhaj kluci Bigaři v Česku. A když už jde balík, nechám do něj přibalit i jinou hlavu, nové těsnění a dobrej napínák a vyměním to všechno. Ať nedělám něco napůl, když nemusím.
Čekání na balík trávím cestováním po Sibiři jen s baťůžkem na zádech. Stopuju, občas se s někým dohodnu, že mě hodí, jezdím busem, metrem... prostě vším. Nejprve Kemerovo, pak na pár dní Novosibirsk. Jeho obrovský vlakový muzeum si nesmíš nechat ujít. Já k tomu přidal ještě delfinárium a ruský kolo na břehu řeky Ob. Potkám se tu s Markem, co mě táhnul pohořím Altaj. Skvělej večer, jídlo a pokec. Taky špacír nočním městem, o kterém rodák zná opravdu hodně a zajímavě o tom vypráví.
Je čas se pohnout. Další zastávka je město Barnaul. Nějak moc mě nenadchlo. Snad jen v motobaru se mi líbilo. Mám ale neskutečně krásný podzimní počasí, a tak hodně chodím a šouním. Překvapilo mě, že tu jezdí staré české tramvaje.
Když zakončím své baťůžkaření a vrátím se na bajkpost, vrhnu se na repas vidlí a povaření vytrženého stojánku. Devátý den, co motorka stojí u Igora na dílně, dorazil balík. Je pátek a přijedou chábři. Grilujem, slavíme a večer zakončíme baňou.
Z dodaných dílů motor v sobotu složím a večer Vojtěcha nastartuju. Doladím drobnosti a konečně začínám balit.
Zase na cestě
Už bylo na čase. Jedu na Kazachstán a je dost kosa. V noci vždy pod nulou. Zem je celkem placatá a vzhledem ke zdržení jí jen projíždím a mířím do Kyrgyzstánu.
Cesty jsou otřesný a furt řadíš. To má za následek, že mi odejde ve městě Taldykoran spojka. Ujme se mě Bolat. Dvě noci spím u něj a vidím tradiční život Kazachů. Jsou strašně milí a pohostinní. Dost si zakládají na jídle, které je fantastické.
Já v mezičase opiluju omačkanej spojkovej koš a začne to bejt zas trochu jezditelný. Jen je potřeba se naučit řadit bez spojky.
V Almaty už je zase teploučko a jasno. Ale hlavně... vidím ty velehory, na který se těším strašně dlouho. Jsou zasněžené a nad nima modrá obloha. Si pískej, že ti to vezme dech.
Hranice jdou hladce, Biškek jen prolítnu a tradá do hor. První průsmyk kolem 3000 m n. m. Trocha sněhu a kosa, kterou v pohodě vydržíš. V sedle Ala-Bel potkám auto plné neslyšících Kyrgyzů. Neskutečně milí lidé, se kterými po chvíli zjišťujem, že jejich znakovej jazyk je hodně podobnej tomu českému, takže si můžem celkem pokecat.
Držím se v údolích, kde je teplo. Jen tutam vyjedu vejš, abych si cestu zpestřil. 100 km před městem Oš potkám zas tu partičku neslyšících. Pozvou mě na tradiční večeři, kde všichni sedíme na koberci a máme spoustu jídel před sebou. Těžce to ale nedávají moje nohy. Nejsou zvyklé, abych si na nich seděl.
V Oši se ubytuju ve známém Zhukov guesthouse. Udělám servis a projdu si město. Když jsme připraveni, vydám se na vysněnou Pamir Highway. V sedle Taldyk (3614 m n. m) fotím a užívám si jasného počasí. Kupodivu Bigouš chytá i tady skvěle.
Vyřídím kyrgyzskou hranici a vydám se na tu tádžickou. Nad třiapůl kiometru začne sníh a led. Povede se mi vyjet do 3750 m a tam se motorka zahrabe. Tím je s Pamírem pro letošek konec. Mohl bych sice přezout na hrubší, ale vědomí, že jím stejně jen proletím, mě otočí zpět a objedu ho. O důvod víc se sem, do té krásy, vrátit.
Na večer hlásí sněžení a další nejbližší přechod Karamyk směr Dušanbe je jen pro Tádžiky a Kyrgyze. Čili zase do Oše a pak Uzbekistán.
Na hranicích trochu pruděj zlodějíčci a v prvním městě mě napálej a prodaj za pět dolarů nefunkční simku. To byla ale jediná negativní zkušenost.
Na východě země se ještě občas jede horama a krajina je zajímavá. Hodně se zde pěstuje ovoce a taky ho všude prodávají. Mám to rád. Zastavíš si u cesty a koupíš něco, co ráno ještě viselo na stromě.
Přišlo období tranzitu. Takže kilometry a kilometry. Vesměs slušnej asfalt. Problém je s benzinem. Ten klidně i 300 km není. A když už je, má 80 oktanů. Naštěstí jedu na mašině, který je to jedno. Spaní v pustině mi zpestřujou šakali. Jejich vytí je strašidelný.
Po Hedvábný stezce nejde minout Bucharu. Několik tisíc let staré město s úžasnou historií, památkama a lidma. Má kouzlo ve dne i v noci. Strávím tu dva dny, odpočinu si a dokonale nasaju místní atmosféru. Neodmítnu ani pozvání k místním na tradiční bucharské jídlo - plov.
Zbytek Uzbekistánu je dost špatná cesta, kterou si zpestřím zajížďkou k bývalému přístavu Moynaq, jež byl před pár desítkami let na břehu Aralského moře.
Docházej mi peníze a za zbytek tankuju. K jídlu na další den mám jen pár sušenek. Ty se mi však při 130 km návratového offroadu na hlavní tah někde vysypou a zbyde jen jedna. Fajná večeře.
Teprve druhý den odpoledne, v Kazachstánu, se dostanu do hospůdky a najím se. Netuším jak to chutnalo, ale po dvou dnech o hladu jsem byl hlavně rád, že toho bylo hodně.
Severně objedu Kaspik a vesměs mám parádní počasí. Projedu Čečnou a pak konečně do Kavkazu. Podzim je zde v plném proudu. Už jsem v to ani nedoufal. Hranice jdou blbě. Při vstupu jsem nedostal deklaraci a teď ji po mě chtěj.
Gruzie
Moje TOP země. Jsem strašně rád, že jsem se sem vrátil. Podzim je tu ještě hezčí, než jaro. U Stepansmindy navštívím legendární Kostel nejsvětější trojce. Dřív jsme se sem dřeli s kámošem po kamenech. Dneska je tu asfalt a navrchu obří parkoviště. Když si to ale odmyslíš, je to magický místo. Výhled na zasněžený Kazbek to jen umocní.
Mířím za kámošem Arturem do Akhaltikhe. Udělám servis a začnu projíždět okolí. Hrad ve městě, monastyr Sapara a nebo nedaleká Vardzie. To vše rozhodně stojí za návštěvu.
U posledního jmenovaného se mi vylomí zub u převodovky startéru. Vrátím se tedy za Arturem. Seženem svářeče co mi místo zubu vyvaří a já pak do noci sochařím pilovým plátkem a pilníkem. Další ráno startuju, ale nikam nejedu. Nedaleko je totiž kamarád Felix, co se známe ze Sibiře, a tak jede za mnou. Na barák se taky sjede rodina a sousedi. Mohutná a veselá párty z toho je.
Turecko
Krátí se mi ale čas, a tak musím do Turecka. Zde se mi kazí počasí. 1000 km prší a je chladno. Ararat je v mracích. Konflikt se Sýrií má za následek vojenské kontroly každých 30, později 50 km. Moc ale nepruděj. Jen občas chtěj vidět pas.
Mířím na jih k moři. Druhou noc v Turecku mám hodně nepříjemnou. Utábořím se na konci vesnice nedaleko města Sivas. Bohužel jsem někomu místnímu nesednul, a tak mě v noci ze stanu tahaj vojáci. Při vylejzání mám regul strach. Nejsem úplně zvyklej mít kousek od ksichtu ústí hlavně útočné pušky. No a vzhledem k tomu, že informace z vesnice byla o dvou lidech, hledá se ten druhý, který samozřejmě není. Výslech trvá skoro tři hodiny.
Další den pokračuji plánovaným směrem. Jenže defekt na hlaďoučkém asfaltu mě dorazí. Prostě mě tu někdo nechce. Aspoň že je lepší počasí.
Otočím to na sever k Ankaře, pak na Istanbul. První noc v Evropě a já mám při usínání smích na tváři. Jsem doma.
Poslední kilometry
Plán byl jet přes Bulharsko, ale ráno, při pohledu do mapy, jsem zjistil, že se mi tam nechce. Takže jedu courat do Řecka. Hory na severu země, skvělá kuchyně a ideální počasí. To prostě neodoláš.
Další courací země je Makedonie. Kde co jsem už ze země viděl, ale kaňon řeky Matka ne, a tak tam mířím.
Srbsko a Maďarsko jsou jen průjezdní. Je znát ochlazení. Slovenský Kras mě dokonce vítá deštěm. Upíchnu se v Rožnavě a dost projezdím okolí. Ochtínská aragonitová jeskyně, Gombasecká jeskyně, Hrhovské a Hájské vodopády. Užívám si ,jak je vše blízko. Pomalu se ani neohřeje motor a stavíš u další zajímavosti.
Nervozita stoupá. Domů to už je jen asi 800 km a všichni víme, kterej úsek cesty bejvá nejnebezpečnější. Jezdím po uslizlejch cestách veleopatrně. Doufám, že se na motorce nic nerozbije. Podvozek už je strašně opotřebovanej. Počínaje sjetejma gumama, přes silnej otlak v ložisku krku řízení, vůli v kyvce, až po prakticky netlumící zadní tlumič.
Na hranicích s Českem se setkám s pár borcema, kteří i přes teplotu jen lehce nad nulou neváhali a přijeli. Je to skvělej pocit, když je člověk zase doma. Čte si cedule, mluví a přitom nepřemýšlí.
Valíme do Ostravy, kde se setkám s několika přáteli. Další den za kamarádama do podhůří Jeseníků na Chatu na mlýně.
Poslední den mrzne jako kráva. To ale nezabrání tátovi, strejcům a dalším kamarádům, aby mi jeli několik set km naproti. Na motorkách samozřejmě! Jedu v čele té veliké motobandy a jsem šťastnej. Možná nejšťastnější. Pomalu se sunem to putování uzavřít tam, kde začalo.
V podvečer slejzám v kempu Černá Louže z mašiny, kde čeká krom spousty kamarádů i máti. Povedlo se. Rovnám to v hlavě, dávám si s chutí Vratislavickou jedenáctku a vítám se s dalšíma a dalšíma přijíždějícíma. Víc jak šedesát lidí, párty jako blázen a já přebíhám od stolu ke stolu, abych s většinou alespoň chvíli pokecal.
Shrnutí
133 dní na cestě, 42 806 km, 20 zemí, žádnej pád, nějaký to opravování, spousta nových přátel, zkušeností, krapet sebepoznání, nové kultury a zvyky, neznámé kraje a příroda, jeden obří splněnej sen a velehory zážitků, co mi vezme (snad za dlouho) až ta paní s kosou. Do tý doby z toho budu zcela jistě čerpat a strašně rád vzpomínat.
Velké poděkování partnerům cesty:
Adventure-vybavení, LS Adventure, Mitas, ČZ Chains, Big Husky, RST motooblečení, Lojzo, Motorex CZ a časopisu MotoRoute